Jak přestat hrát zbytečné psychologické hry

Petitcollin Christel - Oběť, kat a zachránce ve vztazích a komunikaci 

Prožíváme-li opakovaně v komunikaci s některými lidmi něco negativního nebo frustrujícího, říkáme si, že už se nenecháte vtáhnout do hry. Termín hry opravdu odpovídá negativním situacím, které se standardně opakují.

Ch. Petitcollin, psycholožka zaměřená na poradenství a psychoterapeutka, pořádá semináře o vztazích a komunikaci.  V knize vysvětluje základní pojmy psychologických her Erika Berna, amerického psychiatra, zakladatele transakční analýzy. Na základě svých poznatků dává rady, jak řešit opakující se problémy ve vztazích – v rodině i s okolím.

Jak poznáme psychologickou hru? Když dosáhneme opaku toho, co jsme chtěli, ztratili jsme energii výměnou neplodných, popuzujících řečí, máme dojem, že jsme se nechali nachytat a vrací se opakovaně stále totéž téma, aniž by bylo na konci interakce vyřešeno.

Práce E. Berna doplnila teorie dramatického trojúhelníku, jejímž autorem je Stephan Karpmann. Provedl syntézu všech postav a rolí a zjednodušil do tří komplementárních rolí, které se ve všech hrách neustále opakují – oběť, kat (tyran), zachránce.

Oběť se vyznačuje čistotou, nevinností, bezmocností, je to zdánlivě křehká bytost, nešťastná a pasivní. Stíhá ji jedno neštěstí za druhým, dožaduje se soucitu a péče, vyvolává pocity viny a hází zodpovědnost za své utrpení na jiné. Provokuje, rozčiluje, dráždí a leze na nervy. Ráda hraje hru “Kopejte do mě”.

Aby mohla existovat oběť, musí být kat. Jeho úlohou je být zlý, krutý, bezcitný, mít násilnické sklony na verbální nebo i fyzické úrovni. Útočí, přikazuje a vyvolává zášť. Tyran je jemnější, ale záludnější  verzí kata v běžném životě. Tíhne k šikaně, kritice, shazování, slovním výpadům.

Zachránce, nazývaný též “spasitel”, je laskavý, ušlechtilý, altruistický, neustále připraven bránit utiskované chudáky a ztracené případy. Bere na sebe řešení cizích problémů, tím vede k pasivitě a závislosti. Často si stěžuje na nevděk a přepracovanost.

Tyto role nemají zřetelné hranice, přecházejí jedna v druhou, lidé si je mezi sebou různě prohazují, jedna osoba může dokonce zastávat všechny tři role. V tom právě spočívá hra. Proč ji lidé hrají? Protože každá role přináší nějaké výnosy, posiluje ego.

Jeden z hlavních způsobů, jak se vymanit z dramatického trojúhelníku, je definitivně neutralizovat jeho role. Bez oběti, zachránce nebo kata není žádná další hra možná. Pokud jsme se dostali do role oběti, měli bychom si uvědomit svou snahu manipulovat. Nahradíme své nářky přesně zformulovanými žádostmi a vezmeme na vědomí fakt, že řešení máme v sobě. Nedovolíme zachráncům ujímat se řešení našich problémů, protože taková pomoc podporuje nedospělost oběti. Snažíme se rozvíjet nezávislost. Platí, že bez souhlasu oběti žádný tyran ne existuje.

Pokud se octneme v roli kata, budeme pátrat po zdroji vlastní frustrace, zformulujeme svá neuspokojená přání a budeme věnovat péči svým zraněním a potřebám. Budeme se snažit rozvíjet schopnost tolerance, otevřenosti a smyslu pro reálnou skutečnost. Když budeme mít chuť kritizovat, uvědomíme si, že často na druhých kritizujeme, co se nám nelíbí na nás.

Jako zachránce se budeme snažit najít si nové, konstruktivní způsoby získávání pozornosti druhých a posilování vlastního ega. Dopřejeme druhým nezávislost, budeme s nimi jednat jako rovní s rovnými, umožníme jim hledat vlastní řešení a ponižující útrpnost nahradíme  soucítěním a empatií. Naučíme se naslouchat a ujasníme si, v čem spočívá zdravá pomoc. Tomu se autorka věnuje v předposlední kapitole.

Pokud se setkáme s obětí, přerušíme její nářky a výlevy a přimějeme ji, aby si jasně a přesně zformulovala, co chce, a hledala sama řešení. Tyranovi nedovolujeme překračovat hranice, posilujeme vlastní sebeúctu a snažíme se, aby k nám měl respekt. Pokud však dojde k fyzickému násilí, neváháme podat trestní oznámení. Pokud narazíme na zachránce, který nás chce vtlačit do role oběti, zdvořile odmítneme nabízenou pomoc a nasměrujeme ho k jiným aktivitám.

To neznamená, že budeme sobci a nebudeme si pomáhat. Kniha nezpochybňuje pomoc jako takovou, pouze nesprávné způsoby pomoci. V předposlední kapitole popisuje, jak má zdravá užitečná pomoc vypadat. Poslední kapitola nabízí postup, jak hru přerušit, případně ji přeměnit v konstruktivní rozhovor.

Kniha zaujme čtenáře, kteří chtějí řešit své vztahové a komunikační problémy každodenního života.