úvahy, komentáře, glosy, recenze knih

Recenze knihy o úspěšné umělkyni a neúspěšné řeholnici

Bůh mi dal tělo ženy a nadání k tanci
Recenze knihy: "Pro tebe, můj Bože, tančím"

Kniha líčí životní, uměleckou a duchovní cestu nadané tanečnice a konvertitky, která chápala tanec jako kontemplativní, liturgickou a apoštolskou činnost zaměřenou k lidem a světu. Když se rozhodla zasvětit se Bohu v klášteře, po čase zjistila, že její hřivna není se spiritualitou a zasvěceným životem slučitelná. Klade si otázku, proč umělec, pokud vstoupí do řádu, musí své nadání a senzibilitu potlačovat. Dary jsou přece od toho, aby nesly plody.
K tanci se dostala přes těžký úraz, který ji postihl ve dvou letech při nehodě ve výtahu, kdy málem přišla o nohu. Lékař jí doporučil za účelem zlepšení tělesné kondice navštěvovat hodiny tance, při nichž objevila, že je stvořená a povolaná k tanci. Nakonec se dostala mezi žákyně taneční školy pařížské Opery. Je v tom obsažena odpověď na otázku, proč Bůh dopouští neštěstí.

První svaté přijímání prožila jako hluboké zklamání. Očekávala, že Ježíše uvidí a pocítí, místo toho se dostavilo vnitřní prázdno. Její umělecká kariéra rychle stoupala, stala se první tanečnicí Opery, působila ve filmu a televizi, psal o ní tisk. Marně však hledala smysl svého snažení. Při tanci inspirovaném orientální duchovní tradicí cítila, že jí proniká zvláštní světlo bez tváře a bez jména, jež ji mátlo. Začala číst po nocích knihy o náboženství a mystice, až se dostala k evangeliu, kde konečně nalezla vytoužené světlo v Ježíši. Četba knih jí způsobila vyčerpání a zhoršení zdravotního stavu – následkem bylo zrušení smlouvy v Opeře. Během několikadenního pobytu v karmelitánském klášteře, kam se přijela zotavit, pocítila volání k řeholnímu životu. Musela čekat ještě pět let, než se dala fyzicky a psychicky dohromady, ale při své houževnatosti, cílevědomosti a tvrdohlavosti vytrvala.

Noviciát vyplněný studiem a meditací Božího slova prožila s nadšením. Avšak po složení časných slibů ji přidělili k těžké fyzické práci, která ji vyčerpávala. Ještě víc trpěla tím, že v sobě musí dusit vnitřní bohatství, které jí daroval dialog s Bohem, že své kontemplaci nesmí dát žádnou vnější podobu, protože jakékoliv vyjádření pohybem bylo v klášteře zakázáno. Tělo představovalo překážku pro duchovní život, pěstoval se k němu negativní postoj.
Karmel se jí proměnil v poušť. Leckdo si pomyslí, že prožívala typickou vyprahlost, ale pro osobu obdařenou pohybovým nadáním a zvýšenou vnímavostí, jejíž tvůrčí síly se draly na povrch, to byl opravdu trýznivý stav. Poněkud mě zaráží duchovní formace, která nebere ohled na dary, schopnosti a možnosti jednotlivců, ale v tomto případě se jedná pouze o subjektivní výpověď jedné strany. Na druhé straně se divím i autorce, že se v době čekání, které trvalo pět let, neinformovala podrobněji o podstatě karmelitánské spirituality a nechala se patrně vést jen nadšením, emocemi a vlastním očekáváním. Po mnoha letech opustila Karmel ve zbědovaném fyzickém i duševním stavu. Tuto životní fázi nechápala jako omyl nebo prohru, ale jako poušť, kterou musela podle Božích plánů projít. Nyní intenzivně cítila, že ji Bůh volá k tanci. Překážkou však byl zhoršený zdravotní stav. Vzhledem k tomu, že nesložila věčné sliby, podle církevního práva nebyla řeholnicí. Navíc neměla zaměstnání, peníze ani byt, žádnou existenční základnu.
Snažila se najít klášter, kde by mohla pokračovat v kontemplaci a završit ji tancem. Když se dozvěděla o vizitantkách, které se snaží vyjádřit modlitbu tělem, rozhodla se k nim vstoupit. Začala pořádat taneční kurzy pro děti ze sousední vesnice, postupně se k nim přidaly i jejich matky. Nesledovala výkon ani umělecký efekt, ale zprostředkování radostné zvěsti. Poprvé se jí dostalo veřejného uznání od nositele církevního úřadu, když klášterní spirituál přihlížející vystoupení prohlásil, že právě měli možnost spatřit neviditelnou víru a dotknout se jí.

Avšak po několika veřejných vystoupeních, která pojímala jako apoštolát, nastal v klášteře i okolí neklid. Opět musela opustit místo, které jí přirostlo k srdci. Ve stejné době ocenil její umění sám papež Jan Pavel II., před nímž při nějaké slavnosti tančila. Pobytu v Římě využila k rozhovoru s kuriálními preláty, kteří ji ujistili o vztahu papeže k umělcům a jeho citu pro umělecké vyjádření. Bohužel jí potvrdili, že nějaký řád určený speciálně pro umělce v církvi neexistuje. Nebyla tedy ani karmelitka ani vizitantka ani řeholnice, ale případ. Svůj duchovní boj musela vést dál sama, „bez ochranných struktur, bez prostředků, proti nikomu a za jediného - za Krista“.

Příběh ukazuje, že představitelé církve si občas nevědí rady s nadanými jedinci, kterých by si měli vážit, protože svými hřivnami mohou církev velmi obohatit. Umělci nachází nové formy vyjádření víry a nabízí je církvi a světu. V Bibli stojí výzva: „Plamen Ducha svatého nezhášejte.“ Přesto existuje tendence méně obvyklé duchovní, umělecké a emocionální projevy potlačovat.

Umění má různé podoby a nároky. K tanci, divadlu a hudbě patří neodmyslitelně vystupování na veřejnosti, malíř nebo spisovatel se potřebuje při své tvorbě stáhnout do ústraní - obojí může vyvolat nedůvěru a podezírání. Umělecky založený člověk často nezapadá do tradičního církevního provozu. Jeho chyby a nedostatky se zveličují, málokdo vidí, že jiní lidé mají podobné, ne-li horší chyby. Okolí s oblibou zkouší, kolik toho vydrží, takové testování ovšem nedopadne v jeho prospěch, protože umělci jsou od přirozenosti citlivější, zranitelnější a sociálně méně obratní. Nelze se divit. Nadání představuje pro psychiku i tělo značnou zátěž.

Není to však nic nového. Vždyť ani světci, kteří jsou vlastně umělci v oblasti následování Krista, se netěšili vždy pochopení ze strany církevních činitelů ani běžných lidí. A umělec má pouze jedinou možnost - stát se svatým v pevném spojení s Bohem, jinak riskuje selhání nebo zhroucení.

Mireille Negreová : Pro tebe, můj Bože, tančím Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2006

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio