úvahy, komentáře, glosy, recenze knih

Kázání na úrovni nebo vztah k lidem? Vylučuje se to?

12. 6. 2010 13:32

Kazatel nebo Samaritán?

9.10.2009 Kateřina Tetivová 

 

Od své konverze až dodnes, což je už dvacet pět let, si kladu otázku. Proč jen někteří kněží předkládají Boží slovo živě, nadšeně a zajímavě, zatímco ostatní mluví, čtou a kážou monotónně a při liturgii působí lhostejně, mdle a nezúčastněně. Rick Warren, známý americký pastor, v knize Cílevědomá církev zdůrazňuje, že "někteří kazatelé dokážou z nejnapínavější knihy na světě udělat něco k smrti nudného".  Troufám si tvrdit, že jako učitelka na vyšší odborné škole podávám nezáživná odborná témata živěji a zajímavěji než tito kněží Krista. Přitom na rozdíl od nich musím mluvit několik hodin denně.

Týká se to i lektorů z řad kostelníků, ministrantů a laiků. Mnozí čtou dobře, ale když slyším čí spíše neslyším některé, v duchu se ptám, proč k tomu ambonu vůbec přišli. Čtení liturgických textů ale není jen otázkou dobrého přednesu - ještě důležitější je vnitřní porozumění Písmu. Pokud si za ambon stoupne někdo, aniž tuší, co vůbec čte, nelze čekat, že to někoho zaujme. Není možné pouštět ke čtení liturgických textů každého, kdo jakž takž zvládl abecedu, jen protože má známosti s kostelníkem nebo vrchním ministrantem. Výběr těchto lektorů bývá prapodivný a velmi nezodpovědný. Několik minut před začátkem bohoslužby vyběhne ze sakristie kostelník nebo ministrant s lekcionářem, pobíhá chaoticky po kostele a zoufale hledá známou tvář. Pokud má štěstí, že narazí na dobrého čtenáře, ten se už nestihne připravit a vnitřně se do textu vcítit. Takové zacházení s Písmem a liturgickým textem považuji za vrchol neúcty - jak k Božímu slovu, tak k posluchačům. Otázkou je, co to s posluchači, ať už pravidelnými nebo náhodnými, dělá. Obávám se, že to s nimi nedělá nic. "Pokud vyučujeme Boží slovo nezajímavým způsobem, neusoudí lidé, že nudný je pastor. Usoudí, že nudný je Bůh!" varuje Rick Warren ve své knize.

Někdo může namítnout, že každý má svůj vnější projev, s kterým nelze nic dělat. Sama za sebe mohu doložit, že s tím něco dělat lze. Byla jsem od dětství plachý a tichý introvert, mluvila jsem tiše a nikdo mi nerozuměl. Učitelé a ostatní dospělí mě kvůli tomu neustále napomínali. Začala jsem na svém projevu pracovat jen proto, že mi tím napomínáním a okřikováním lezli na nervy. Legendu o řečníku Demosthenovi trpícím vadou řeči, který chodil překřikovat příboj s kamínky v ústech, také jistě každý zná. Jestliže byl na sobě schopen pracovat starověký pohan, kterému šlo o uplatnění a slávu, nebo dokonce malé dítě, aby se vyhnulo kritice a výsměchu, tím spíše by měl na sobě pracovat kněz povolaný hlásat Krista. Už jen to, že hlásá Krista, by ho mělo uvádět v nadšení. Tím nemyslím ruce nad hlavou, jásot, tanec kolem oltáře a jiné typické projevy charismatiků. Ale jen o některých kněžích platí úryvky ...zástupy žasly nad jeho učením (Mt 7,28) ...početný zástup mu rád naslouchal (Mk 12,37) ...učil jako ten, kdo má moc...(Mk1,22)

Avšak o něco později jsem dospěla k zajímavé zkušenosti. Poznala jsem kazatele hlásající ohnivě Krista a lásku, jejichž hlas burácel kostelem, kteří každou větu doprovázeli mocnou gestikulací. Usoudila jsem, že to, co nahoře tak ohnivě hlásají, stejně ohnivě dole žijí, a s důvěrou jsem se na ně v nouzi nebo krizi obrátila. Načež jsem byla překvapena jejich nevlídnou, nelaskavou a podrážděnou reakcí. Jako kdyby toho Krista i s láskou zapomněli nahoře na kazatelně. Anebo jsem měla smůlu, že jsem narazila na poruchu zvanou rozštěpená či mnohočetná osobnost.

Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin hledí na srdce (1S 16,17). Jistý mladý kněz na mě působil na kazatelně naivně, hloupě a směšně. Osobně jsem ho neznala a nic jsem o něm nevěděla, protože jsem na to místo jezdila jen občas. Pak o něm jeho farář jen okrajově prohodil, jak slouží horlivě a obětavě nemocným, nevynechá jediného. Tato okrajová zmínka ve mně zanechala hluboký dojem. Není pochyb o tom, že nemocný vržený mezi čtyři stěny ocení spíše návštěvu nebo jiný projev zájmu než plamenné výstupy v kostele, do něhož stejně nedojde.

Nikdo nemůže umět a stihnout všechno, ani kněz. Všichni máme různé dary a zároveň limity. Není ale v pořádku, jestliže někdo na kazatelně hřímá a mává rukama, ale jakmile z ní sestoupí, utrhuje se na lidi. Nebo když někdo slouží obětavě trpícím, ale na kazatelně působí jako naivní hlupák. Nutno zdůraznit, že většina věřících má možnost potkat kněze jen v kostele, jinde s ním do styku nepřijdou. Takže si udělají názor, občas asi mylný, podle jeho kázání nebo vnějších projevů. Nic jiného většinou k dispozici nemají. Proto by měly být vnitřní postoje a vnější projevy pokud možno v souladu. Tak tomu ostatně bylo u Krista.

Autorka vystudovala farmacii a katolickou teologii, učí na Vyšší odborné zdravotnické škole.

Zobrazeno 781×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio