ZÁHADNÝ PLACHÝ POUTNÍK

Nedávno vyšla básnická sbírka husitského faráře Lukáše Bujny "Vzývání Panny", kterou vydala Plzeňská diecéze Církve československé husitské. Autor je konvertita, roku 1999 uvěřil v Ježíše Krista, roku 2000 byl pokřtěn, roku 2004 vstoupil do duchovenské služby. Kdyby se mi sbírka dostala do ruky náhodně, aniž bych tušila, kdo je autorem, nenapadlo by mě ani ve snu, že to napsal farář. Básně na mě působily, jako kdyby autor Boha bolestně a s obtížemi teprve hledal, nenacházel a bloudil jako nevěsta z "Písně písní". Vyzařuje z nich silně touha po Bohu, která však zůstává nenaplněna. Autor jako kdyby se vracel do minulosti na počátek své konverze nebo do období před ní. Možná zde odhaluje skryté a hlubší stránky své osobnosti.

Sbírka vznikla ze tří samostatných částí. Základ tvoří verše z let 2000-2006, kdy autor studoval teologickou fakultu a začal působit jako farář. Další básně vznikly v letech 2009-2011. Sbírku uzavírá cyklus "Poutníkovy příběhy" z roku 2013.

Básně působí jako subjektivní přírodní a meditativní lyrika, zobrazující nálady, pocity, obrazy, dojmy, do nichž autor promítá svůj vnitřní stav. Styl připomíná symbolismus a impresionismus - vyjadřování v pouhých náznacích, bez zřetelné kompozice, snaha po zachycení přítomného okamžiku, bezprostředního dojmu a neopakovatelné atmosféry. Vnímám v nich také silný vliv existencialismu - smutek, úzkost, melancholie, pocit nenaplněnosti a osamělosti. Při čtení se mi vybavil Kazatel a jeho známý výrok "Marnost nad marnost, všechno je marnost" nebo prorok Jeremiáš se svými nářky a lamentacemi. Vstupujeme do plačící a sténající krajiny zahalené závojem smutku jako po ztrátě Ráje, v níž převažují matné, bezvýrazné, šedé až černé barvy, obklopí nás mlha, šero a tma. Jen občas zahlédneme prchavé světelné kontrasty, které symbolizují záblesky naděje a víry. Jako kdyby básník z hloubky propasti zvolal: "Věřím, pomoz mé malé víře!"

Již první báseň "Toulky a trable" uvádí do ponuré atmosféry: Od rána mrholí. / Chvějí se víčka zimomřivá. Země dostává název "Mokrá a Syrová". Na konci se mihne krátký obraz písku pod palmami, ale jde jen o blouznění. Podobně působí závěrečná báseň "Osamělost". Osamělý pták sedící na stožáru, složená křídla, zplihlé peří, obklopen mlhou a párou. Verš Neví, zda svítá nebo se šeří zaznívá jako dezorientace v prostoru, čase a životě vůbec. Verš Bolí ho staré jizvy, nové rány vyznívá mimořádně silně. Vyslovuje podstatu lidské existence, obtíženou břemeny z minulosti a zároveň čelící dalším zápasům.

Za povšimnutí stojí, že si autor vybral nejméně příjemné roční období a nejhorší počasí - sychravý listopad, plný mlhy, deště, větru, stromy bez listí, na prahu zimy. Báseň "Krajem Karla Hynka Máchy" spojuje listopadovou náladu s atmosférou nádraží, konkrétně v Chomutově:

...koleje odnikud nikam, trať do nekonečna. / ...do oken ranní mrazík dých. / Sychravý listopad. Za pár týdnů bude sníh. Jeden by si pomyslel, že autor, sotva se nabažil sychravého podzimu, už se nemůže dočkat zimy, sněhu a mrazu. Následuje "kluzký svah, bláto, hlína, zkřehlé prsty..." Žlutá jablka u silnice působí jako kontrast, ale neživý a nevýrazný. Navíc se tam octla jako bezmocná oběť, když si předtím s nimi nelítostně pohrál vichr. Z posledních veršů vyznívá slabá naděje, kterou symbolizuje trhající se mlha a prosvítající slunce, i když je "bledší než ta jablka": Vrchol Milešovky viditelný zdaleka.

Z předposlední básně "Zima" mohou čtenáři začít drkotat zuby, protože se   hemží výrazy, které vyvolávají intenzivní pocit a představu zimy (zavát, zasněžen, ledová stehna žen, vychladlé zahrady, závěje sněhu, mráz...). Chlad a zima čiší také z básně "Jáma lvová": Spolkla nás / jeskyně, jáma lvová. / Jsme chladní / jako cesta od hřbitova.

Občas zavítá jaro, ne však zelené, kvetoucí, plné ptačího zpěvu, ale jaro na přelomu zimy, s oblevou, deštěm, větrem, tajícím sněhem, lámajícími se ledy. Únor se podobá listopadu, země je zmatena, předjaří zachmuřené. Pokud se přece jen ukáže slunce, tak jen jako "snoubenka dešťového mraku" ("Obleva", "Předjaří", "Básníkovo jaro"). Opuštěný kmen v básni "Sucho" se jara sice dočká, ale jeho žal trvá a je nevyléčitelný. A když už konečně přijde léto, o němž mluví pouze jediná báseň z celé sbírky ("Léto"), je uplakané, pod závojem, bez slunce, které "dodýchalo v mokrém trní", bez vyzvánějících zvonů, s urousanou trávou a s plačkami táhnoucími krajem, kterým se ani v tak mokrém uplakaném létě "nedostává slzí".

Častým motivem básní je noc. Někdy je bez hvězd a bez světel ("Za noci") nebo posetá nádhernými hvězdami ("Hvězdy"). S šerem však zároveň přichází pocit nejistoty, úzkost a strach z budoucnosti. Hvězdy a planety, byť sebekrásnější, jsou "dálkou proměněné v bod". Krása ani pohled na ni člověka nenaplňuje. Touží po něčem víc, po jistotě, pevném řádu a vyšším smyslu. Báseň "Černá labuť" začíná v hluboké tmě, navíc zdvojnásobené: Černá labuť pluje nocí... Labuť touží s nocí splynout, být neviditelná, snaží se vyhnout svitu hvězd a lunu vidí radši skrytou za mraky. Postupně však přichází svítání, do tmy proniká světlo: Temno a svit splývají / očím zjihlým jitřenkou... Závěrečný verš je plný světelných a vizuálních efektů: Za úsvitu vidím ji / k Jedné Hvězdě plout.

Pesimisticky a beznadějně vyznívá "Funus na moři": Loď, ztroskotaná v úžinách / na levý bok se nahýbá. Báseň "Propast" začíná podobně. Líčí nebezpečnou plavbu přes temnou tůni se starou lodí plnou děr a shnilými zaprášenými pádly. Plavec se cítí jako nad propastí, má strach a je si vědom, že potřebuje víru, která ho zachrání nejen před pádem, ale pomůže mu vzlétnout. Motiv plavby najdeme také v básni "Mořeplavec". Plavba spojena se sestupem do podpalubí je obrazem duchovního povolání.

Báseň "Confiteor" vyjadřuje nedostatek odevzdanosti do Boží vůle a strach z neznáma, ale humorným způsobem. Je to vlastně modlitba: Dnes odemknu / a zítra ztratím klíč. / Ve dveřích černá díra / a nikdo neotvírá. / Večer se modlím / a bojím se říct Amen. / Ať ten strach pomine / Jesu Christe Domine!

Báseň "Sen" vyznívá skoro hororově, i když jak už vyjadřuje název, děj se odehrává jen ve snu. Autor sám sebe už v mladém věku pohřbil. Čas moje srdce rozlomil / na komory a síně. Zdá se, že mu to příliš nevadí, jen je mu v těsné rakvi smutno. Zároveň má radost, že je konečně jedno s "Matkou Zemí". Nelze si nevzpomenout na asketické mnichy z křesťanského starověku, kteří se zavírali záměrně do rakví, aby meditovali o smrti.

Z šedi, mlhy, deště, podzimu, zimy, úzkosti a smutku vybočuje báseň "Poutník". Plachému poutníkovi, který putuje pouští, praží prudké slunce do tváře, ale nesežehne ho: ...vždyť žár lže o žízni - žár je lhář. Nakonec "uléhá pod skalou ve stinný byt" a noc, v jiných básních zdroj úzkosti, stane se poutníkovi úlevou a záchranou: Žár pouště do prázdna vyzněl... Nelze přehlédnout asociaci s "Temnou nocí" sv. Jana od Kříže.

Několik básní vyjadřuje lásku k ženě a očekávání narození dítěte ("Stojaté vody", "V naději"). Vztah k ženě zde zahrnuje nejen pozemskou dimenzi, ale i duševní, kde žena ztělesňuje Moudrost ("Vyznání lásky Sofii") a duchovní, inspirovanou úctou k Matce Boží ("Vzývání Panny", "Carmina"). Tyto verše doplňuje několik jemných perokreseb Michaela Štojdla, zobrazujících dlouhovlasé ženy s krásnýma velkýma očima. Je pozoruhodné, že to kreslil muž, navíc duchovní.

Báseň "Nový advent" je nabitá nadějí a očekáváním. Vyjadřuje přechodný stav mezi nevírou a vírou, těsně před prozřením. Za mraky, mlhou a párou se skrývá Slunce-Král. Člověk hledající v mlze stezku ho ještě nevidí, ale začíná tušit jeho existenci. V podobném, ale již jasnějším a pozitivnějším duchu vyznívá báseň "Jitřní". Mluví o příchodu Krista, který vychází jako Slunce a Hvězda, přemáhá temno a zlo.

Závěrečná část "Poutníkovy příběhy" je báseň napsaná v próze. Nelze určit, co je skutečnost a co fantazie. Jakýsi záhadný poutník se ocitá na křižovatce a neví, kudy dál. Pak bloudí nemocnicí a marně hledá vážně nemocného přítele. Nakonec přichází k starobylému, pečlivě udržovanému chrámu, jehož kněz ztratil svým nezájmem většinu farníků. Slouží mši pro jedinou hluchou stařenku, která mu zůstala věrná. Není jasné, jestli je tím poutníkem autor nebo někdo jiný, případně kombinace obojího. Z věty "Poutník netuší, co ví pisatel těchto řádků..." by mohlo vyplynout, že jde o někoho jiného. Autor ovšem mohl z postavy na chvíli vystoupit a zaujmout pozici pozorovatele.

Básně budou vnímat asi jinak lidé z autorova blízkého okruhu, kteří ho osobně znají, a jinak ti, kdo ho neznají a o jeho životě nic nevědí. Tito čtenáři mohou narazit na více nejasných a nesrozumitelných míst. Ale podobná tajuplná místa nacházíme i v Bibli.

Je údělem každého nově vzniklého literárního díla, že jakmile ho dostanou do ruky recenzenti a čtenáři, začne žít vlastním životem nezávisle na autorovi, bez ohledu na jeho původní záměr. Čtenáři se díla doslova zmocňují, promítají do něho vlastní pocity, pohledy, prožitky a objevují v něm věci, o kterých autor neměl tušení. Dílo k nim promlouvá jejich vlastní řečí. Pro poezii to platí obzvláště.