Tragédie bohozrádce

Při četbě biblického úryvku o Vyvolení Dvanácti jde mráz po zádech, zvláště v těchto dnech. Jediný z evangelistů Lukáš uvádí nikoliv bezvýznamnou informaci - Ježíš se předtím celou noc modlil na hoře.

Měl všechny apoštoly jasně a zřetelně před vnitřním zrakem - s jejich vlohami, dary i nedostatky, s jejich nechápavostí, hádkami, sobectvím, ambicemi a žárlivostí. Viděl Petra a jeho výkyvy, viděl, slyšel a prožil, jak Ho zapírá. Právě z něho učinil Skálu, na níž zbudoval svou Církev, kterou ani pekelné brány nepřemohou.

Všechno, co se mělo stát, jasně viděl, zřetelně slyšel a intenzívně pociťoval. Byl to Boží Syn, ale také člověk se smyslovým vnímáním, pocity a emocemi nezasaženými hříchem, v plném stupni dokonalosti.

Vidění budoucího chování apoštolů nebylo veselé, ale Ježíš viděl mnohem dál. Viděl, jak dozráli, mnozí až k mučednictví. V duchu slov apoštola Pavla: "... abyste dorostli zralého lidství měřeného mírou Kristovy plnosti"(Ef 4,13).

Těžkou a bolestnou otázkou zůstává Jidáš. Také jeho měl při své noční modlitbě před očima. Viděl, slyšel a vnímal jeho zradu v celé hloubce a šíři. Zrada je vždy odporný skutek. V tomto případě však nebyl zrazen jen nějaký člověk, ale Bůh, Boží Syn a Bohočlověk. Jidáš asi netušil, koho vlastně zrazuje, z evangelií vyplývá, že v Krista nevěřil. Ale co dělá, to věděl moc dobře.

Nelze potlačit závažnou otázku. Jak je možné, že ho vševědoucí Bůh vidící do budoucnosti připustil mezi apoštoly. Vypnul snad Ježíš při modlitbě na chvíli pozornost, nebo tam Jidáš proklouzl nějakým nedopatřením? Tyto otázky, i když se vynořují, postrádají smysl. Ježíš dobře věděl, koho mezi apoštoly přijímá a co spáchá. Jeho zradu měl před očima. Byl si vědom i toho, že ta zrada nezůstane mezi nimi dvěma jako něco soukromého. Zasáhne církev daleko do budoucnosti. Církev je mystické Kristovo tělo, proto ji to nemohlo nezasáhnout. Prvek zrady proniká církví stále, i když je nepřemožitelná.

Hřích prvních lidí v ráji taky nezůstal jejich osobní záležitostí, ale zasáhl celé lidstvo. Podobně Jidášova zrada zasáhla celou církev. "Skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt. Smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili" (Řím 5,12).

Ježíš tedy přijal zrádce Jidáše mezi apoštoly s plným vědomím. Žil s tím celou dobu svého veřejného působení, nosil to břemeno denně s sebou. Nevytěsnil to z mysli ani na chvíli. Vyplývá to i z evangelia: Ježíš od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí (Jan 6,64).

"Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A přece jeden z vás je ďábel." Mínil Jidáše, syna Šimona Iškariotského. Ten ho totiž měl zradit, jeden z Dvanácti (Jan 6,70-71).

Neřekl si, že to zatím pustí z hlavy a nebude na to myslet, protože by se musel z toho zbláznit. Boží Syn se zbláznit nemohl, ale možná to měl o to víc těžší.

Přichází další závažná otázka. Jak byste se zachovali, kdyby do vašeho blízkého okruhu přišel člověk, o němž byste předem věděli, že vám udělá podraz? Za sebe mohu říci, že bych si nikoho takového do blízkosti nepustila. A pokud bych to přece jen udělala, třeba z úmyslu vykonat nějaký sebezápor nebo projevit velkorysost, chovala bych se k němu odměřeně a chladně. Myslím, že by z mého chování brzy poznal, že není vítaný. A jak už bylo uvedeno, Ježíš neměl o Jidášovi jen jakousi informaci. Jeho zradu viděl jasně už od počátku a v plném rozsahu. Přesto s ním jednal jako s přítelem až do poslední chvíle.  

Jidáš byl tedy v těsném spojení s Kristem. Viděl jeho skutky a zázraky a sám obdržel něco z jeho moci - uzdravovat, kázat, vyhánět démony. K tomu úkol pečovat o společnou pokladnu. Ježíš mu tedy dal maximální důvěru. Jak říká evangelium, Jidáš byl zloděj a z pokladny tajně bral. Možná se v duchu smál, jak je ten Mistr hloupý a naivní, že si ničeho nevšiml. Ježíš o tom věděl moc dobře. Dal mu příležitost i čas ke změně. Přestože viděl a věděl dopředu, že toho tento učedník nevyužije, nakonec mu to hodí k nohám.

Plyne z toho závažná věc. Vzorné chození do kostela, častá modlitba a přijímání svátostí ještě nezaručují vstupenku do nebe. Někdo může být z pohledu nebo názoru lidí Bohu blízko, ale podle Božího pohledu daleko. Evangelista Lukáš píše o učednících, kteří se domáhají vstupu. "Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi nás na ulicích!" Ježíš jim říká: "Nevím, odkud jste. Pryč ode mě všichni, kdo se dopouštíte nepravostí!"

Je to založeno na spojení s Kristem, nezasloužené milosti, odevzdanosti a věrném plnění Boží vůle.

Je zajímavé, že Jidáš se navenek nijak negativně neprojevoval. Ostatní učedníci se nechovali zrovna pěkně. Hádali se, žárlili, domáhali se prvenství. Jidášova námitka v Betánii, že se drahý olej měl prodat a peníze dát chudým, vyzněla navenek sympaticky. Někdy i zdánlivě dobré věci mohou mít skryté špatné motivy. Možná měl zlobu ukrytou hluboko v sobě a postupně v něm rostla. Nikdo z učedníků však do poslední chvíle netušil, co udělá. Přestože Pán při poslední večeři řekl, že zrádce s ním sedí u stolu, a dával jednoznačná znamení.

"Je to ten, kdo se mnou smočí ruku v míse ... Ten, komu podám namočenou skývu..."

Z toho opět plyne, jak blízko si ho Ježíš k sobě pustil. Dokázali byste sedět u stolu a společně jíst s někým, o kom byste věděli, že se k vám za chvíli zachová podle?

Učedníci nepochopili, k čemu se schyluje, protože byli plni pochyb sami o sobě. "Jsem to já, Pane?" Navíc ani s žádnou zradou nepočítali, protože mysleli na svoje budoucí pozice a pokračovali dál ve sporu, kdo z nich je největší. Tím byli zaměstnaní nejvíc.

Nakonec Jidáš ukázal sám na sebe. "Jsem to já?" "Ty sám jsi to řekl."

Tak sám sebe odsoudil. Neodsoudil ho Ježíš. Bylo to jeho dobrovolné rozhodnutí, od kterého mohl ještě upustit. Když po Ježíšově výzvě, aby učinil hned, co chce učinit, odešel, učedníci v tom stále neviděli nic podezřelého. Mysleli, že ho Pán poslal nakoupit, nebo dát něco chudým.

"Co chceš učinit, učiň hned!" V tom výroku je obrovská svoboda. Ježíš ho nevyzval, aby provedl zradu, ale aby učinil, co chce. Měl svobodnou vůli. Mohl se rozhodnout jakkoliv a udělat cokoliv, dobrého nebo zlého. Úvahy, že za to nemohl, že jen plnil Boží plány a byl k té úloze předurčen, jsou scestné. Takhle bychom si mohli omluvit cokoliv, co jsme udělali nebo uděláme špatného. Že za to nemůžeme, protože jsme k tomu byli předurčeni.

Tragédií je, že toho skutku nebylo třeba. Zákoníci a velekněží by si Ježíše našli i bez Jidáše. Byl zde jen jeden problém, že Ježíš byl stále obklopen davy. Ale to by se už nějak vyřešilo. Když se jim přišel nabídnout Jidáš, rádi jeho službu využili. Ukřižování by se uskutečnilo tak jako tak, vše k tomu směřovalo. Jidáš jim to jen usnadnil. "Syn člověka odchází, jak je psáno, ale běda tomu člověku, který ho zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se vůbec nenarodil" (Mt 26,24-25).

Je dojemné a fascinující, že s ním jedná jako s přítelem a oslovuje ho tak do poslední chvíle. A nejen to. Myslí na jeho dobro a spásu, chce ho od toho skutku odvrátit. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Vůbec bychom se nedivili, naopak by nám přišlo normální, kdyby v té vypjaté situaci zareagoval emocionálně. Třeba tímto způsobem: "Ty odporný zrádče, nepřibližuj se ke mně! Jednal jsem s tebou jako s přítelem, a ty takhle?"   Nebyl by to však Boží Syn, kdyby takto zareagoval.

"Příteli, polibkem zrazuješ Syna člověka?" Nejde o žádné škemrání nebo vyčítání. Byla to naposledy podaná pomocná ruka. Chtěl, aby si uvědomil, co dělá. Do poslední chvíle mu nabízel možnost obrácení.

V Matoušově evangeliu čteme: "Příteli, konej svůj úkol!" Jeho úkolem bylo něco jiného než zradit. Tento úkol si vybral sám. Ještě měl možnost se rozhodnout, jaký úkol chce vykonat.

V jiném překladu čteme: "Příteli, proč jsi přišel?" Nebo: "Příteli, pro tohle jsi tu?" To jsou otevřené otázky vyzývající k zamyšlení.

O motivu Jidášovy zrady existují různé dohady a hypotézy. Peníze zde sehrály určitou roli, ale nebyly hlavním důvodem. Mohlo v tom být zklamání, že Ježíš nenaplnil jeho očekávání a představy. Jidáš byl údajně členem skupiny, která chtěla svrhnout Římany násilnou cestou. Možná doufal, že získá pro tyto plány Ježíše. Anebo se cítil v kruhu apoštolů nedoceněný, toužil nějak vybočit, něčím na sebe upoutat.

Jedno je jasné a stojí to v evangeliu. Ten čin mu vnukl ďábel, který do něho vstoupil. Ďábel šikovně zneužívá naše pocity, emoce, touhu po penězích, postavení, obdivu, moci. Tady šlo navíc o učedníka, který se pohyboval v blízkosti Krista, obdržel nadpřirozené dary včetně schopnosti vyhánět démony. A nakonec pustil ďábla dobrovolně do svého srdce.

Do poslední chvíle měl možnost neudělat. Ježíš udělal vše, aby ho od toho kroku odvrátil. A když už to udělal, stále existovala možnost návratu. Místo toho šel za zákoníky vrátit jim peníze se slovy: "Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!" Škoda, že to neřekl jinde a někomu jinému. Zákoníci neměli v moci mu odpustit a zajistit spásu, ani kdyby chtěli. Navíc jim byl ukradený. Ještě si mohl zachránit duši, i když k těm smutným událostem odsouzení a ukřižování by už tak jako tak došlo.

To, co nakonec udělal, mi přijde ještě tragičtější než skutek zrady. Odmítl zodpovědnost za svůj čin, nepostavil se k němu čelem, zareagoval zbabělým útěkem. Tak pohrdl Božím milosrdenstvím, Boží láskou a milostí. Vše, co mu Kristus dal a ještě mohl a chtěl dát, odhodil a pošlapal. Utekl před sebou a svým hříchem a hlavně před Bohem, nebylo však kam...

LKT