2. Impuls k napsání knihy

11. září 2004 bylo nádherné počasí, plné slunečního svitu. Náhle přišla jako blesk z čistého nebe neuvěřitelná zpráva o brutální vraždě Ladislava Kubíčka. Zatímco mě ovládly silné emoce a zděšení, hluboko pod tím klíčilo poznání, že jsem si dopisovala a setkávala se s opravdovým světcem, jehož životem a mučednickou smrtí byl Pán oslaven. Toto poznání mnou projelo jako druhý blesk.

Zatelefonovala jsem jedné starší paní, která Ladislava osobně znala, jestli už tu hroznou zprávu slyšela. Jen okrajově jsem se zmínila o jeho dopisech, pohozených v zásuvce mého psacího stolu. "Nevyhazuj to, o takové materiály může být jednou zájem," apelovala ta žena. Dodala: „Teď se modlíme za něho, jednou se možná budeme modlit k němu.“

V té chvíli mnou projel jako třetí blesk silný impulz. Proč bych měla sedět nečinně u zásuvky s dopisy a čekat, kdy se o ně začne někdo zajímat. Proč to neurychlit, proč Ladislavovy myšlenky nevynést na světlo? Tak se zrodila myšlenka napsat o něm knihu. Rozjel se ve mně intenzívní vnitřní proces.

Když jsem svůj úmysl o něco později sdělila oné paní, zareagovala zvláštně. Mého nápadu se poněkud lekla, začala mě přemlouvat, ať to nedělám. Namítala, že existuje tajemství - secretum secretorum. Všechno, co bylo mezi mnou a Ladislavem, by mělo zůstat mezi Bohem a námi. Snažila se mě odradit různými argumenty, ale vnitřní proces ve mně již spuštěný se rozjížděl na plné obrátky. Nebyla to ovšem ona, kdo ten proces ve mně spustil. Stojí ovšem za povšimnutí, jak nás stejná může k něčemu dobrému inspirovat, a zároveň brzdit. Plyne z toho, že lidé jsou jen nástroje v rukou všemohoucího Boha, který v nás sám působí.

"Je dobré zachovávat královo tajemství, ale Boží skutky je třeba odhalovat a s úctou vzdávat chválu," řekl archanděl Rafael Tobiášovi po jeho podivuhodném uzdravení ze slepoty. Prozrazení královského tajemství může být těžkým přestupkem, ale ještě větším zlem a ztrátou pro duše může být zamlčování a utajování Božích skutků. Netoužím stát se služebníkem, který zakopal svou hřivnu do země. Navíc jsem neměla v úmyslu ventilovat nějaké niternosti, ale vynést na světlo Ladislavovy výroky, rady a ponaučení, které mohou prospět také druhým.

22. září 2004 se v přeplněné katedrále svatého Štěpána v Litoměřicích konalo poslední rozloučení s P. Ladislavem. V průvodu šel otec biskup Posád, kterého jsem dlouho neviděla. Nevypadal dobře. Při každém jeho kroku jsem měla obavu, že tam padne. "Tak z toho jsem měl obavu také," přiznal později.

Sotva však stanul za ambonem, nastala nečekaná proměna. Náhle se celý rozzářil, jako kdyby v něm vzplanulo nějaké vnitřní světlo - nebo jako kdyby mezi ním a Ladislavem přeskočila nějaká tajemná jiskra. Později prozradil, že hned po Ladislavově pohřbu začal cítit zlepšení zdravotního stavu. Když jsem pak měla možnost zmínit se mu o svém postřehu v katedrále a porovnat svůj zážitek s jeho, nestačila jsem žasnout. Přesně to, co jsem na něm pozorovala zevně, prožíval vnitřně. Možná že právě v té chvíli začalo Ladislavovo tajuplné působení, které mělo pokračovat.

                                       xxxxxxxx

Začala jsem se připravovat na zasvěcený život. Ke vstupu do přípravy jsem potřebovala doporučení duchovního správce. Začal namítat, že v diecézi není dobrá situace (nemoc biskupa Posáda), nemám tu zázemí ani duchovní vedení a hlavně tu není žádná jiná zasvěcená osoba. Poslední argument jsem nechápala. Někdo přece musí přijít jako první. Pokud se budeme řídit logikou, že nemá cenu něco začínat, protože tam nikdo není, tak tam nikdy nikdo nebude. Nakonec jsme se dostali do sporu. Prohodil, že mě z té předchozí společnosti propustili možná oprávněně. Vypadal naštvaně. Neméně naštvaná jsem byla i já.

Druhý den se stalo něco zvláštního. V mysli se mi náhle vynořil otec Ladislav. A hned se do mě pustil: Ať se nedivím, že ten kněz byl naštvaný, když se takhle chovám. A vyjmenoval všechny moje reakce. Ohradila jsem se. Ten kněz brání dobré věci a ještě měl osobní připomínky. Ladislava vůbec nezajímalo, jak se choval onen kněz. Upozornil mě, že mám zpytovat v první řadě vlastní chování. Mnozí z těch, kdo ho znali, mají zkušenost, že takto reagoval vždy, když si někdo stěžoval na nějakou jinou osobu. Dotyčného vyzval, aby zkoumal v první řadě sám na sebe. Nakonec jsem musela uznat, že jsem se nechala ovládnout netrpělivostí a emocemi. Mohla jsem to řešit klidněji. Vždyť nejde o nějaký papír s razítkem, ale o život ve spojení s Kristem.

Možná to působí jako nějaká subjektivní fantazie. Napadlo mě to také. Asi bych na ten zážitek brzy zapomněla a už vůbec bych o něm nikdy nepsala, kdyby se vzápětí nepotvrdil přes třetí osobu, dokonce přes kněze.

O několik dní později jsem šla ke svátosti smíření - shodou okolností k tomu knězi, s nímž jsem se nepohodla. V závěru zpovědi jsem přiznala, že jsem se při posledním rozhovoru chovala nevhodně. Vyjmenovala jsem konkrétně všechny reakce, na něž mě Ladislav v nitru upozornil. Zpovědník na mě hleděl s úžasem. Nechápala jsem proč. Překvapila ho snad upřímnost mého vyznání? Takových upřímných vyznání přece musel slyšet celou řadu. Nejsem snad první penitent, který se vyznává upřímně. Navíc stupeň jeho úžasu byl vysoký.

Sdělil mi, že si s mou záležitostí nevěděl rady, tak se obrátil na Ladislava s prosbou o pomoc. Přiznal, že si od toho nic zvláštního nesliboval. Ale přesně to, na co si u Ladislava stěžoval, jsem tady právě vyznala. Bylo to zvláštní, ale také legrační. Jako když mladší sestra naštve staršího bratra, ten si jde na ni stěžovat tatínkovi a tatínek si s ní přijde pohovořit. "Ladislav opravdu působí a vy s ním máte společenství!" konstatoval kněz s radostí.

                                           xxxxxxxx

Začátek června 2005 byl nezvykle studený a deštivý. Ozval se mi kašel, který každým dnem sílil. Nasadila jsem si všechny dostupné léky, nic však nezabralo.

Vzápětí se prudce oteplilo. Teploty vyletěly nad třicet stupňů, slunce intenzívně pražilo. Uprostřed tropického vedra jsem zápasila se záchvaty suchého kašle. Lidé se po mně udiveně a zděšeně ohlíželi. Kdosi poznamenal, že by to chtělo méně kouřit. Paní sedící za mnou v kostele váhala s pozdravením pokoje - asi z obavy, že mám nějakou ošklivou, nakažlivou nemoc.

Brzy jsem nebyla schopna se do kostela vůbec dopotácet. Kašel mě vyčerpával fyzicky i duševně, navíc jsem tam rušila. Znovu jsem se padala do izolace. Při každém záchvatu jsem měla pocit, že se mi roztrhne hrudník a mozek mi vyletí z hlavy. Kašel provázely ostré bolesti, které pronikaly hrudí jako nůž, a vyvolávaly úzkostné stavy. Nitro i vnějšek se mi převracelo na ruby, duše byla rozrušená, nevěděla jsem, co dělat, jak se toho trýznivého stavu zbavit. Prosila jsem Ladislava, aby mi nějak pomohl. Krátce nato jsem objevila nějaké nové kapky proti suchému kašli. Byly volně prodejné a zabíraly i na silný kašel. Nazvala jsem je Ladislavovy kapky. Byla jsem přesvědčena, že mi je přihrál P. Ladislav. Ještě jsem netušila, že mi v budoucnu chystá mnohem silnější a účinnější kapky.

Mohla jsem pokračovat v psaní knihy. S Ladislavovými dopisy jsem problém neměla, více jsem zápasila s úryvky z mého života. Nad každou větou jsem přemýšlela, jestli ji tam nechat nebo ne a jak daleko v tom sebeotevření zajít. Bylo mi jasné, že vlastním rozumem to neodhadnu. Proto jsem nad každým slovem a větou prosila o světlo a sílu Ducha svatého, aby v knize nebylo jediné zbytečné slovo navíc.

Nějaký anonym mi později napsal, že jsem o sobě prozradila čtenářům mnoho věcí, aniž jsem si toho vědoma. Tomu se musím smát. Dotyčný si zřejmě představuje, že jsem si prostě sedla a naházela na papír všechno, co mě napadlo. Píšu však velmi pomalu a promýšlím každé slovo.Prozradila jsem na sebe jen to, co jsem chtěla prozradit a co odpovídalo záměrům knihy. Ale i kdybych na sebe omylem prozradila něco víc, myslím, že podstatné je, jak mě vidí Bůh, nikoliv tento čtenář nebo jiní čtenáři.

Dvě profesorky češtiny, které Ladislava osobně znaly, mi nabídly korektury textu. Brzy zjistily, že češtinu ovládám a korekturu nepotřebuji. Rozhodly se zůstat mi k dispozici se svými názory a postřehy.

Jedna z nich prosila, abych nezdůrazňovala svůj zdravotní stav, protože by to mohlo oslabit Ladislavovu svatost. Řeknou, že měl jednat ohleduplněji s nemocnou ženou. Zdálo se mi to nepoctivé a nepravdivé, a myslím, že by Ladislav by s takovým postupem nesouhlasil. Domnívám se, že jsem se ve své první knize vykreslila dostatečně negativně. Jsou však hranice, které odmítám překročit. Proč se stylizovat do ještě horší podoby, hrát si na někoho jiného, vyválet se v blátě, aby o to více vynikla Ladislavova svatost? Ladislav nemá nic takového zapotřebí. Stačí, když se vedle něho postaví člověk s běžnými chybami a nedostatky, aby se ukázal kontrast.

S.Faustyna Kowalská píše v Deníčku, že na začátku řeholního života vyhledávala záměrně pokoření a před představenými se vydávala s nadměrnou horlivostí za takovou, jakou ve skutečnosti nebyla, ani o takových ubohostech neměla ponětí. "Ale po nedlouhé době mi Ježíš dal poznat, že pokora je pouze pravda."

Navíc většina mých projevů vyplývala ze zdravotního stavu, samy o sobě by byly nepochopitelné. Někteří čtenáři i tak četli poněkud selektivně. Zaměřili se jen na moje reakce, podle nichž mě posuzovali, zatímco zdravotní problémy a utrpení s nimi spojené přehlédli. Je to typický příklad vytěsnění, které jsem pozorovala i u lidí v mém okolí - vnímali mě a posuzovali jako zdravou. Z toho soudím, že jsem o svém zdravotním stavu vždy mluvila a psala velmi decentně.

Postřehy a názory obou žen na vznikající knihu se občas lišily, někdy byly v protikladu. Neshodly se zvláště v případě úryvků z mého života, které s Ladislavovými dopisy bezprostředně nesouvisely. Jedna doporučovala vyřadit je, druhá tvrdila, že zapadají výborně do kontextu, protože ukazují kontrast mezi Ladislavovým a mým postojem. Napadlo mě obrátit se ještě na někoho třetího, aby to posoudil. Vzápětí jsem si uvědomila, že by to nebyl moudrý postup. Získala bych jen další postřeh, jistě zajímavý, možná úplně nový, ale byla bych ještě bezradnější. Rozhodla jsem se, že se při dokončování knihy budu radit jen s Bohem - podle vzoru apoštola Pavla, který po své konverzi nešel pro radu k žádnému člověku.

Pak přišlo 11. září 2005, první výročí Ladislavovy smrti. V Třebenicích se konala zádušní mše, potom odhalení pamětní desky a Ladislavovy busty. Tenkrát se na návštěvníky náhle snesl hustý déšť. Mnozí v tom viděli vzkaz od Ladislava nebo nějaký jeho vtip. Když jsem se vracela na nádraží - tenkrát ještě jezdil přes Třebenice vlak - minula jsem jednu vyvýšenou zahradu. Přes plot viselo několik dlouhých větví okrasného keře. Vkročila jsem mezi ně. Nejdřív mě omámila pronikavá vůně, pak mě div neohlušil silný bzukot. Větve byly obalené odshora dolů včelami a čmeláky. Jako kdybych se náhle octla v nějakém obřím úle. Leknutím a závratí jsem se zapotácela, ale naštěstí se mi podařilo vymotat z toho vonného a bzučícího úlu bez úhony. Možná to byl nějaký Ladislavův vzkaz nebo vtip. Ale další vtipy a vzkazy na mě teprve čekaly.