Život není jen bezbřehé slzavé údolí, ale ani prodloužený orgasmus

Dirk de Wachter: Umění být nešťastný, Portál, Praha, 2021

Autor knihy, belgický psychiatr a psychoterapeut, poukazuje na vzájemnou souvislost pocitu štěstí i pocitu neštěstí se smysluplným životem. 

V první části knihy rozebírá pojem štěstí a zdůrazňuje jeho dvojznačnost. Můžeme ho chápat zevně jako souhrn příznivých faktorů a okolností, nebo vnitřně jako osobní pocit. Odborníci z oblasti genetiky tvrdí, že existuje určitý genetický potenciál, resp. vrozené osobnostní rysy, díky kterým někdo zažívá štěstí snadněji. Ale i ti "méně nadaní" mohou pocitu štěstí dosáhnout, musí však na něm tvrdě a více pracovat. Být neustále šťastný se stalo povinností a nejvyšším cílem života. Autor to nazývá "terorem štěstí". V té souvislosti upozorňuje na paradox, že v naší společnosti blahobytu a při neustálé honbě za štěstím přibývá nešťastných, osamělých a zraněných lidí. Setkává se s nimi denně v ordinaci. Někteří z nich dříve patřili k velmi úspěšným, nyní jsou na dně, nemohou dál. Stali se obětí názoru, že je třeba žít naplno. Snahu žít naplno zcela nezavrhuje, ale nesmí se to stát normou vnucovanou všem. Nutkavé úsilí o úspěch a štěstí má opačný účinek, provází je strach a stres. Výsledkem je nešťastný člověk. Tento postoj ale poškozuje celou společnost, protože ji rozděluje na úspěšné a neúspěšné, kteří si za to mohou sami. Vyplývá to z mylných názorů, že za svoje štěstí a zdraví jsme nejen zodpovědní, dokonce si je můžeme sami utvářet. Ve skutečnosti nemáme štěstí úplně ve svých rukou, proto je dobré naučit se být občas trochu nešťastný. Umění života spočívá v přijetí nedostatků a nepříjemností, které k němu patří, a v jejich sdílení s druhými. Smutek a neštěstí mají svou hodnotu, vytváří důvod k blízkosti a blízkost nás dělá šťastnými. 

Druhá část knihy upozorňuje na problematiku psychiatrizace smutku. Autor uznává, že medikace v určitých případech pomáhá, ale ne všechny potíže lze odstranit léky. Nejsme jen geny a procesy v mozku, tvoří nás také příběhy. Neurobiologický výzkum sice přináší prospěch, ale setkání s pacientem se dostává na okraj. Autor vidí problém v tom, že neurobiologický výzkum financuje farmaceutický průmysl, který si určuje priority. K těmto prioritám bohužel nepatří financování studií a publikací o úloze spirituality v terapii. Současný postup bohužel spočívá v co nejrychlejším stanovení diagnózy a léčby pomocí počítače. Normální lidi s normálními problémy jsou diagnostikovaní jako psychiatričtí pacienti, běžné životní bolesti jsou tlačeny do lékařského světa a přistupuje se k nim skrze medikaci. Autor vidí cestu ven v tom, že si lidé budou více naslouchat a tím si poslouží jako psychiatři. 

Třetí část knížky doporučuje místo honby za štěstím usilovat o smysl a význam. Nemá cenu měřit pocit štěstí, stačí vést spokojený život, být prostě šťastný. Neusilovat o vysoké štěstí, které vytváří společnost rozdělenou na vítěze a poražené. Pokud jsme šťastni, měli bychom se pokusit udělat občas něco pro druhé. Právě angažovanost ve prospěch světa pocit štěstí zvyšuje.

Tenká kniha nabitá inspirativními myšlenkami, citáty a odkazy na známé filosofy nezabere příliš místa v zavazadle, může čtenářům obohatit dovolenou. Hodí se nejen k občasnému a letmému čtení uprostřed letních aktivit. Lze se do ní ponořit a promýšlet hlouběji také v chladnějším ročním období. Doporučuji zvláště těm kněžím, pastorům a křesťanům, kteří tvrdí, že opravdový křesťan musí mít pusu od ucha k uchu a ruce stále nad hlavou.