úvahy, komentáře, glosy, recenze knih

Deprese a úzkost mohou být cestou k úžasnému duchovnímu vzestupu

29. 1. 2021 20:15
Rubrika: Recenze knih

Cesta důvěry se sv. Terezičkou 

Pralong, Joël

Úzkosti, deprese, psychózy, sebevražedné myšlenky se nevyhýbají ani věřícím. Tomuto závažnému tématu se věnuje autor výše uvedené knihy, švýcarský diecézní kněz, který působil jako ošetřovatel na psychiatrii. Napsal několik knih na pomezí spirituální a duševní pomoci, v nichž se snaží rozlišovat oblasti vyžadující duchovní podporu a oblasti vyžadující léčbu. Vychází z Malé cesty sv. Terezie z Lisieux, která se také potýkala s duševními problémy a různými podivnými symptomy. Po setkání s Ježíšem, který se dotkl její ztrápené duše, se naučila tyto těžkosti duchovně proměňovat. Neuzavřela se do infantilního vztahu s Bohem v podobě jednoduché barvotiskové spirituality, ale v Bohu a Ježíši nalezla hybnou sílu své lásky. Autor její zkušenosti zobecňuje, aby se jimi mohli inspirovat ostatní, kdo trpí podobnými obtížemi. 

V úvodní kapitole Drahokam v blátě autor popisuje šok, který prožil jako začínající ošetřovatel na gerontopsychiatrii, kde se setkal s postiženými stařeckou demencí nebo cévní příhodou. Další zděšení prožil na psychiatrickém oddělení, kde pobývali pacienti s depresí, úzkostí, sebevražednými sklony, závislí na alkoholu a drogách, psychotici, schizofrenici, melancholici, postižení paranoiou a nebezpeční pacienti. Později si uvědomil, že z těchto narušených duší a zničených těl něco zvláštního vyzařuje a začal je mít rád. Pochopil, že někde v nitru se skrývá nezničitelná oblast, něco víc než psychika, spirituální dimenze propojena přímo s Bohem, kterou nezničí ani nezasáhne žádná nemoc. 

Jeho zkušenosti potvrdila kniha Autobiografické spisy, která se mu dostala do ruky. Představuje svědectví o mocném působení lidského ducha při uzdravování člověka s duševními problémy. Terezička trpěla zvláštní nemocí, která se projevovala řadou psychopatologických symptomů. Byla křehkou citlivou osobností, silou ducha však dorostla ke svatosti. Z toho vyplývá povolání ke svatosti nejen duševně a tělesně zdravých lidí, ale i těch s křehkou a nemocnou psychikou, s úzkostmi a depresemi. 

1. část knihy Bolestné dětství se zabývá Terezčinou nemocí, k níž přispěla její křehká konstituce, ale i vnější nepříznivé okolnosti - smrt matky a později odchod dvou starších sester, které jí nahrazovaly matku, na Karmel. Její duch však navzdory psychosomatické nemoci a poškozené psychice neutrpěl žádné škody. V 15 letech odešla stejně jako její sestry na Karmel, posílena mnoha milostmi, ale stále psychicky labilní, se silnou touhou být milována. Následovalo onemocnění tuberkulózou, prožitky úzkosti s pocitem nicoty a Boží nepřítomnosti. Toto trápení nebylo již psychologické, ale spirituální. 

2. část se zabývá úzkostí a depresí. Podle autora souvisí se strachem z odmítnutí lidmi a Bohem. Příběh pádu prvních lidí se stále opakuje. Rozchody s bližními jsou odrazem tohoto prvního rozkolu, následuje vina, úzkost, agrese. Tento začarovaný kruh přetnul Ježíš, který se postavil v Getsemanech vlastní úzkosti. Nelze však považovat modlitbu a svátosti za jediný lék. Stejně tak není dobré posuzovat tento problém jen materialistickými a psychologickými pojmy. Úzkost a deprese zasahují duchovní i psychologickou dimenzi. Existuje také spirituální úzkost, mystiky nazývaná noc víry. Symptomy jsou podobné psychologické úzkosti, k tomu se přidají pochybnosti o víře, neschopnost modlitby, strach ze zavržení a odmítnutí Bohem, který jakoby ustoupí do pozadí. Tuto úzkost prožívala Terezie v posledních měsících života. 

Úvodem 3. části Terapeutická malá cesta autor zdůraznil, že nemá v úmyslu předkládat v knize zázračné postupy, jak se dostat z deprese. Depresi v těžším stupni je třeba léčit. Ale víra současně s medikamentózní léčbou může pomoci odrazit se od dna. Mnozí nemocní však ztratili vnímání Boha, někteří proti němu dokonce revoltují, proto je třeba s nimi jednat zvláštním způsobem. Deprese jako paralýza touhy a nefunkčnost vůle znamená nejbolestnější zkušenost s vlastní slabostí. Nemocný musí přijmout, že v depresi a úzkosti Boha necítí, rozlišovat mezi svými pocity a vírou. Autor radí, jak se v takovém stavu modlit a jak zacházet s negativními myšlenkami. Upozorňuje na souvislost s hříchem, špatnými rozhodnutími, touhou po moci, penězích, úspěchu, uznání. Může jít také o důsledek pýchy, egoismu, žárlivosti a závisti. S těmito tvrzeními bych byla opatrná. Deprese je nemoc jako každá jiná. Nevidím důvod, proč zrovna těmto nemocným připisovat vyšší míru špatných vlastností než jiným nemocným a ostatním lidem. V církevním prostředí stále existuje tendence považovat depresi za morální, osobní a duchovní nedostatek. Tyto mylné názory by se neměly zbytečně byť jen nepřímo posilovat.

 4. část se zabývá problémem sebevraždy. Nelze soudit ty, kteří se o ni z různých důvodů pokusili, ale ani ji nelze redukovat jen na sebevrahovo utrpení bez mravní odpovědnosti. Sebevražda jako taková je zlo a objektivně špatná. Pozůstalým přináší prudký a krutý šok, rozpoutá drama. Většinou bývá výsledkem zmateného uvažování a pomýleného hledání světla. Sebevrah chce uniknout ze světa, který prožívá jako nesnesitelný. Nelze však získat lepší život tak, že se o tento připravíme. Autor zdůrazňuje úlohu farního společenství, nutnost podpírat modlitbou trpící přítomné i nepřítomné, zřídit kontaktní místa, kde by se naslouchalo lidem v obtížné situaci. Mám-li mluvit za sebe, s ničím takovým jsem se v žádné farnosti nesetkala. Proto se hluboce ztotožňuji s výrokem autora: "Kdyby farní společenství věnovala přijetí zoufalých lidí tolik energie, kolik věnuje údržbě kostelů, Kristus by byl mnohem známější a milovanější." 

Terezička zápasila s depresí celý život. Neusilovala o zdraví za každou cenu, ale vrhla se cele do Boží náruče. Bůh ji přijal takovou, jaká je, s jejími úzkostmi, duševními problémy, tělesnými bolestmi i sebevražedným nutkáním. Počátkem uzdravení je vědomí, že Bůh miluje trpícího se všemi trápeními, odchylkami, pochybnostmi, nemocemi. Nemusíme se snažit mermomocí změnit. Prvním krokem je přijmout sebe sama se svou povahou problémy, obavami, černými myšlenkami. Přiznat skutečnost, že potřebuji pomoc, přestat lpět na svých snech, ideálech a schopnostech. Odevzdat se Boží lásce takoví, jací jsme, udělat pouze dnes, co můžeme. Nejde o definitivní vysvobození z našich slabostí a nemocí, ale setkání s Bohem a spojení s ním. Jako se církev zrodila z Kristova probodeného srdce, tak se i oblast traumatu může stát centrem tvořivosti a plodnosti. Deprese a úzkost mohou být nakonec cestou k úžasnému duchovnímu vzestupu.

Zobrazeno 201×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio