Introverti v církvi

Společnost preferuje extroverty a podceňuje introverty. Kniha Introverti v církvi ukazuje, že tento postoj pronikl i do církve. Introvertní  věřící se cítí nepochopeni, odmítnuti a vyloučeni nadvakrát.
V poslední době vyšlo několik knih o introvertech. Věnují se jejich problémům v partnerských vztazích, rodině, na pracovišti a běžných prostředích. Kniha o situaci introvertů v církvi, farnostech a komunitách, zahrnující duchovní pohled, dlouho chyběla.
Mezeru vyplnil americký presbyteriánský pastor Adam S. McHugh, sám introvert. Začíná  duševním zápasem u schránky, kam chtěl vhodit dopis, že odstupuje z přípravy na službu pastora. Usoudil, že nemá povolání. Časem zjistil, že jeho vnitřní boje nesouvisely s povoláním, ale typem temperamentu.
Jistá studie uvádí, že většinu protestantských pastorů tvoří extroverti. Ti formují církevní sbor k svému obrazu a prezentují  jednostranný obraz Ježíše a učedníků.  Analogie najdeme i v katolické církvi. Známá církevní hnutí introverzi odmítají, i když to neříkají otevřeně. Autoři knihy Řeholní formace zařadili introverzi na seznam problematických vlastností. Introvert se málokdy dostane do farní rady. Důsledkem je, že tón v církvi a farnostech udávají extroverti a introverti jsou nadále vytěsňováni, i když mají mnoho cenných vlastností a schopností. Extrovertní čtenář - pokud tuto knihu otevře - bude překvapen, že introverti umí také evangelizovat a vést. Oceňuji postřeh, že introverze není jen vrozená  psychologická odlišnost, kterou je třeba akceptovat, ale záměr Stvořitele.
V Bibli nenajdeme výslovné zmínky o těchto dvou osobnostních typech, ale u některých biblických postav lze pozorovat náznaky introverze nebo extroverze. Plyne z toho, že Bůh zve ke spolupráci lidi různých povah a temperamentů. Nejde o to, jestli je farář či pastor extrovert nebo introvert, ale jestli akceptuje různost osobnostních rysů, nadání a zkušeností.
Kniha se zabývá spiritualitou introvertů, kteří inklinují ke kontemplaci a samotě. Pokud je účelem vnitřní obnova, je to prospěšné. Mohou se však za tím ukrývat nezdravé aspekty - útěk před světem a sociální úzkost. Často se stává, že introverti zaměňují své vnitřní stavy s duchovní krizí, nocí ducha nebo absencí povolání. Tady stačí jednoduchý recept - jít se vyspat.  Kniha uvádí typ bohoslužeb, které introverty přitahují nebo naopak odpuzují. Nejde o to, aby se jim liturgie přizpůsobila. V zájmu vyváženosti by však prospělo zavést  některé introvertní prvky.
Autoři knih o introvertech se shodují,  že mnozí trpí vnitřním zraněním. Doporučují hlubší sebepoznání a sebepřijetí. McHugh dodává, že je třeba uzdravení, které musí přijít zvenku otevřením se Bohu.
Knihu lze použít v pastoraci, zpovědní praxi, duchovním doprovázení, při vedení farností, společenství a komunit. Mnozí introverti se v ní  poznají a najdou cenné rady. Většina introvertů  se však dávno zná. Kniha by prospěla spíše extrovertům - nejen těm, kteří o introvertech nikdy neslyšeli, jako spíše  těm, kteří o nich mají zkreslené představy. Skutečného introverta není snadné identifikovat z důvodu pestré osobnostní variability. Nelze vynechat nenápadnou většinu  ambiverty, inklinující k oběma pólům. Těm může kniha pomoci více poznat jejich introvertní část.
Adam S. McHugh: Introverti v církvi. Karmelitánské nakladatelství 2016.