Zaskočení, ale ne zbabělí učedníci

Útěk učedníků z Getsemanské zahrady je předmětem úvah a meditací. Nemáme právo soudit, nevíme, jak bychom se v té situaci zachovali my. Jedno je však jasné. Učedníci měli mnoho chyb a nedostatků, ale nebyli zbabělí. Když čteme pozorně, vidíme, že původně byli odhodlaní Pána bránit. "Máme se bít mečem?" Petr dokonce uťal sluhovi velekněze ucho. Ozbrojená četa s Jidášem v čele je nepolekala. Byl to Pán Ježíš, kdo je zaskočil podivnými slovy a ještě podivnějším postojem.

Abychom je lépe pochopili, podívejme se na začátek jejich povolání. Všechno klapalo, zapadalo do sebe a šlo jako po másle. Ježíš disponoval nadpřirozenými schopnosti a něco z toho předal i učedníkům - moc uzdravovat, hlásat Boží slovo, konat zázraky, vyhánět démony. Učil jako ten, kdo má moc. Lidé mu viseli na rtech, milovali ho, přidávali se k němu. Jistě z něj vyzařovala vnitřní síla. Byli tu sice zákoníci a farizeové, kterým to vadilo, kladli mu zákeřné otázky, nechávali ho sledovat, chtěli ho usvědčit. Ale Pán si s nimi vždy poradil. Nevypadalo, že by ho nějak ohrožovali. Působili spíš směšně.

Když se blížili k Jeruzalému, přesvědčení učedníků o jejich budoucích vysokých pozicích sílily. Zaznívá to z jejich rozhovorů a hádek o prvenství. Že Ježíš několikrát mluvil o svém budoucím utrpení a vydání do rukou starších, velekněží a zákoníků,   pouštěli jedním uchem dovnitř, druhým ven. Něco takového se jim nehodilo do krámu. Jednalo se o klasický příklad vytěsnění. Všichni máme sklon potlačovat a neslyšet nepříjemné věci nebo varovné signály.  

Připomeňme si rozhovor u Césareje Filipovy. Ježíš se zeptal učedníků, za koho ho pokládají. Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Pána Ježíše jeho odpověď vnuknutá nebeským Otcem potěšila. Říká Petrovi, kým bude - skála, na níž zbuduje církev, dá mu klíče nebeského království. Petr jistě netušil, o co jde, ale utvrdil se v přesvědčení o své budoucí pozici. Není divu, že zareagoval lidsky, když Pán začal mluvit o svém vydání do rukou lidí a smrti. To přece nedávalo smysl. Možná má slabou chvilku, to se stává i velkým osobnostem. Rozhodl se ho povzbudit, protože ho měl rád, ale taky aby nepřišel o své budoucí postavení. To by přece byla škoda - kvůli jedné slabé chvilce.

Když se přiblížili k Jeruzalému, Ježíš dává učedníkům přesné instrukce. My nevidíme, co se děje za nejbližším rohem, a On věděl, že v sousední vesnici na něho čeká uvázané oslátko a jak budou lidi kolem reagovat.

Načež se sebral, vpadl do chrámu a víme, co následovalo. V té chvíli jistě nepůsobil jako tichošlápek a bezmocný beránek. Jeho střety s čím dál naštvanějšími farizeji a zákoníky, z nichž vždy vyšel vítězně, nesvědčily o tom, že by si z někoho něco dělal. Na jeho stranu se přidávalo čím dál víc lidí. Kdo by v takové situaci čekal, že něco nevyjde.

Podobně jako příprava na vjezd do Jeruzaléma probíhala příprava velikonoční večeře. Pán jim řekl, kam jít, na koho se obrátit. Našli všechno přesně, jak řekl. Nejenže konal zázraky a divy. Také v praktickém životě projevoval mimořádné schopnosti. Viděli, že má o všem přehled, všechno pod kontrolou, promyšlené do detailů, pečlivě naplánované. To jim dodávalo jistotu a sebevědomí.

U velikonoční večeře je rozhodil, když začal o nějaké zradě a nějakém zrádci. Netušili, o kom nebo o čem mluví, ani to nebrali vážně. Pokračovali dál v dohadování o prvenství a pozicích. Bylo to až neuvěřitelné. Tito nestálí, náladoví lidé plní výkyvů a vnitřní nejistoty se domáhají postavení. dohadování o pozice. Pán musel mít pevné nervy, což jako Boží Syn měl. Nyní však přišla chvíle, kdy i Boží Syn potřeboval povzbuzení.

Nejbližší učedníci v Getsemanech totálně selhali, když upadli do spánku. Ale nelze se jim divit. Byla to těžká, podivná a nesrozumitelná situace. Jejich Mistr dosud plný síly a mimořádných schopností se najednou proměnil v trosku trpící úzkostí a prosící o pomoc.

Když přišla ozbrojená četa, vzchopili se a byli odhodlaní ho bránit. Vždyť jim šlo o budoucí postavení. Přece si nenechají rozbít své velkolepé plány jen proto, že je na odlehlém místě náhodou napadl hlouček ozbrojenců. Budou se statečně bít za své ideály a zítra budou vesele pokračovat v cestě za svými pozicemi obklopeni davem ctitelů a obdivovatelů.

Byl to Ježíš, kdo je zaskočil, demotivoval a uvedl do zmatku. Zakazuje jim bojovat, dokonce uzdravil zraněného sluhu. Nechal se dobrovolně spoutat, zatknout, pronáší nějaká nepochopitelná slova o vládě temnoty. Taková náhlá nečekaná změna strategie musela být pro učedníky šokem. Najednou nesměli nic dělat, bránit se ani bojovat. Jejich útěk byl projevem bezradnosti než strachu.

Známe to z vlastní zkušenosti. Naše přirozenost je postavena na systému obrana, útěk, útok. V nečekané situaci je nejjednodušší nějak reagovat, bojovat, bránit se, utíkat.

   Existuje však jiná cesta. Tomáš Kempenský ji nazývá královská cesta kříže. K tomu je však třeba dozrát. Pán Ježíš se snažil učedníkům trpělivě tuto cestu ukázat. Nejdřív z té cesty utekli, ale nakonec na ni se zpožděním nastoupili. Jako syn z podobenství, kterému se nejdřív nechtělo jít pracovat na vinici, ale pak litoval a šel.

LKT