Vjezd do Jeruzaléma

Když už se blížil ke svahu Olivové hory, začal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny zázraky, které viděli na vlastní oči, a provolávali: „Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně! Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ 

Co se stalo za několik dní a co křičeli pak, je nám známo. V té chvíli to však nikdo z jásajících netušil. Všichni se radovali, že přijel vytoužený král, který je zbaví římské nadvlády a budou se mít dobře. Jediní, komu se to nelíbilo, byli zákoníci, farizeové a velekněží. Viděli v Ježíši konkurenta, který začíná mít na lid silnější vliv než oni. 

Není však úplně pravda, že vůbec nikdo netušil, co se stane. Ježíš to věděl předem, byl to Boží Syn. Svoje utrpení několikrát předpověděl, ale učedníci to nebrali vážně. Petr ho dokonce přesvědčoval, že se to nesmí stát.

Utrpení se nyní přibližovalo a Ježíš to ve své vševědoucnosti viděl jasně. Těžko si představíme, jak se uprostřed těch euforických davů cítil, když věděl, jak rychle se jejich nálada změní. Dlužno dodat, že vedle své božské vševědoucnosti měl normální lidské emoce a pocity, kterým však ve stavu bezhříšnosti nemohl podléhat.

 Kdysi jsem se mylně domnívala, že stav bezhříšnosti zbavuje nositele problémů a utrpení. Ve skutečnosti je to jinak. Bezhříšnost může přinést těžké utrpení, které však nepochází z dědičného hříchu a žádostivosti.

 Na Ježíšovu jasnozřivost a vševědoucnost ukazuje roztomilá epizoda s oslátkem. My nevíme ani to, co se děje za nejbližším rohem. Ježíš věděl, že v sousední vesnici je uvázané oslátko, na kterém dosud nikdo neseděl a které čeká jen a jen na Něho. Věděl i to, že majitelé budou něco namítat, tak dal učedníkům přesné instrukce, co jim mají říct. Věděl, že pak už nic namítat nebudou, proto jim další instrukce nedal. Se stejnou pečlivostí probíhala později i příprava velikonoční večeře.

Nemůžeme se divit psychickému šoku učedníků, když pak události nabraly jiný spád. Byli přesvědčeni, že jejich Mistr má všechno do detailů promyšlené, přesně naplánované a situaci drží pevně v rukou. Navíc vykazoval nadpřirozené schopnosti, tak co by se jim mohlo stát. Jistě se cítili v bezpečí. A pak ho najednou viděli bezmocného vlečeného na kříž.

Nicméně podrážděnost a rozhořčení velekněží a zákoníků rostly. Citlivější pozorovatel to mohl vnímat. Tím spíše Boží Syn. Přesto se navenek projevuje jako člověk, který ztratil soudnost. Nejedná zrovna opatrně a diplomaticky. Neuvažuje, že by se aspoň přechodně stáhl do pozadí, než rozčilení pomine. Naopak, jde přímo do ohniska konfliktu. Provokuje, šlape na kuří oka, mává jim před očima červeným hadrem, přilévá olej do ohně.

Hned po příjezdu se sebral, šel do chrámu, zpřevracel tam stoly, vyhnal kupce a penězoměnce. Pak vykládá podobenství o zlých vinařích, vystupuje otevřeně proti farizeům a zákoníkům, říká jim "běda vám!"

Možná se mnohým z nás stalo, že jsme odhadli špatně situaci, použili nevhodná slova, jednali unáhleně a někoho proti sobě poštvali. V Ježíšově případě však nešlo o chybný odhad situace. Dobře věděl, co chystají. Přesto pokračoval ve zvolené strategii.

Pak je zde ještě jeden zajímavý moment - proměnlivost a střídání lidských emocí, nadšení znechucení, sympatie antipatie, láska nenávist. Také jsme to mnozí zažili, i když snad ne v tak drastické podobě. Někdo byl námi nadšen, zbožňoval nás, chválil, pak jsme se mu znelíbili, začal nás pomlouvat, dělat podrazy. Nebo jsme přišli do nové práce, vítali nás s otevřenou náručí, vychvalovali naše schopnosti. A po nějaké době začali hledat způsob, jak se nás zbavit.

Když Ježíš vešel do nazaretské synagógy, nejdřív se divili milým slovům vycházejícím z jeho úst, načež vzplanuli hněvem, vyhnali ho z města a chtěli svrhnout ze srázu.

Vzorem nestálosti a proměnlivosti byl apoštol Petr, který nakonec Pána zapřel. A zrovna on se stal Skálou, na níž stojí Církev. Je to projev Boží milosti a zároveň Božího humoru.

Jistě jsme se s podobnými výkyvy setkali, nejen kolem sebe, ale i sami v sobě. Je to následek prvotního hříchu. Prorok Jeremiáš říká: "Nepolepšitelné, nevyzpytatelné je lidské srdce, kdo je zná?"

Člověk je schopen někomu občas pomoci, vykonat jednorázově dobro. Ukazují to třeba výnosy různých sbírek, když se stane nějaké neštěstí nebo živelná katastrofa. Nikdo však nedokáže vytrvat dlouhodobě v dobrém bez Boží milosti a pomoci. Nedokázal by to ani světec. Ale právě svatí si byli plně vědomi své slabosti, proto udržovali pevné a hluboké spojení s Kristem.

V té souvislosti nelze nevzpomenout Boží Matku. Nevíme přesně, kde v té chvíli byla, ale jistě jako jediná s Ježíšem cítila a tušila, že to nedopadne dobře. Těžko posoudit, do jaké míry se jí Ježíš svěřoval se svými současnými nebo budoucími těžkostmi. O jejich vnitřním vzájemném spojení však nelze pochybovat bez ohledu na prostorovou vzdálenost.