Rozhodnutí Benedikta XVI. je mezi ním a Bohem

Množství komentářů a spekulací o důvodech rezignace Benedikta XVI. nepřekvapilo. Je ale úsměvné, jak tito komentátoři přesně vědí, co papež vnitřně prožívá a na základě čeho se rozhodoval. Možná disponují nějakými mimořádnými telepatickými schopnostmi, nebo jim papež sdělil číslo svého mobilu. Spíše to bude tak, že si do jeho osoby promítají vlastní pocity a komplexy. Většina těchto pisálků nevidí do hlavy a srdce člověka ve své blízkosti, nevyznají se ani sami v sobě, lidově řečeno - nevidí si ani na špičku vlastního nosu. Ale duševním pochodům a vnitřním motivům nejvyššího představitele církve, kterého nezahlédli ani z dálky, rozumí do detailů. Vědí o tom zřejmě víc než Pán Bůh.

Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému (Iz 55,6)

Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!

Neboť kdo poznal mysl Páně a kdo ho bude poučovat? "

(Řím 11,33-34)

Takže důvodem papežovy rezignace jsou aféry jako např. Vatileaks, údajné spory v kurii, osamělost papeže, ztráta blízkých vztahů atd. Snad se nezařadím do jedné řady s těmito všeználky, když si dovolím vyjádřit pochybnost, že by se Benedikt XVI. rozhodoval na základě těchto záležitostí, i když to pro něho jistě byly těžké kříže. Rozhodl se na základě vnitřního rozhovoru s Bohem, z něhož poznal, že jeho odchod je Boží vůlí. "Naléhavě jsem žádal Boha v modlitbě, aby mne osvítil Svým světlem a umožnil mi přijmout to nejsprávnější rozhodnutí nikoli pro moje vlastní dobro, ale pro dobro církve." (Z katecheze při poslední generální audienci 27.2.2013)

Každý z nás někdy musel udělat hluboko ve svém svědomí závažné rozhodnutí, pro okolí někdy nepochopitelné, do něhož viděl jen Bůh. Rozhodnutí Benedikta XVI. učinit tento krok je tedy mezi ním a Bohem

Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen. (1 Kor 2, 14-15)

Údajný výrok australského kardinála, že papež svým krokem destabilizoval církev, nemá logiku. Nechápu, jak by tento krok mohl destabilizovat církev, kterou "ani brány pekelné nepřemohou". Kdo zná trochu církevní dějiny, ví, že se na Petrově stolci vystřídaly různé typy osobností, některé ne vždy na morální a duchovní úrovni. Odpůrci to považují za argument proti církvi, přitom právě tato skutečnost dosvědčuje její božský původ, že je řízena samým Bohem, ať už skrze toho či onoho papeže. Z tohoto pohledu není důležité, kdo na Petrově stolci zrovna sedí, případně odešel, a jestli je právě sedisvakance. Lze v tom vidět i Boží smysl pro humor, když svěřil vedení církve Petrovi, který měl různé výkyvy a nakonec Pána zapřel, a také jeho další nástupci podléhali slabostem a hříchům.

Tento poklad však máme v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás (2 Kor 4,7).

Stačí ti moje milost, vždyť v slabosti se projeví moje síla (2 Kor 12,8).

Poznámky o zbabělém útěku nebo sestoupení z kříže, které zazněly, jsou opovážlivé soudy. Každý má zpytovat svůj vlastní postoj ke svým křížům, nikoliv postoj druhých k jejich křížům. Snad se nedopustím troufalosti z opačné strany, když vyjádřím přesvědčení, že papež by na svém místě zůstal, pokud by došel k poznání, že jeho odchod Boží vůlí není. I kdyby byl úplně slepý, hluchý a chromý, i kdyby ho všichni zradili a kardinálové a kuriální úředníci po sobě stříleli. Byli snad apoštolové vzorňáci, kteří se nikdy nehádali, nežárlili, neusilovali o pozice?

Kritici papežovy rezignace poukazují na jeho předchůdce, který vytrval v papežské službě až do konce. Znamená to, že kdyby Jan Pavel lI. skákal z okna, Benedikt XVI. má skákat také? Navíc zapomněli uvést, že Jana Pavla II. tenkrát mnozí kritizovali, že nerezignoval. Až podezřele to připomíná známý verš z evangelia: Hráli jsme vám, a netancovali jste; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama. Přišel Jan, nejedl a nepil - a říkají: ,Je posedlý.´ Přišel Syn člověka, jí a pije - a říkají: ,Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!´ Ale moudrost je ospravedlněna svými dětmi (Mt 11,16-19).

Nesmyslné je také tvrzení, že papež dal svým krokem podnět budoucím nástupcům, kteří se mohou rozhodnout podobně. Všichni, kdo po Benediktovi XVI. přijdou, se budou muset rozhodovat znovu a sami za sebe, i kdyby předtím rezignovaly stovky jejich předchůdců.

O rozdílnosti povah Jana Pavla II. a Benedikta XVI. bylo už mnoho napsáno. Každý papež - ostatně jako každý člověk - je originál, nikoliv kopie svých předchůdců. Papežská funkce nemění a už vůbec neničí osobnost ani přirozenost. Jan Pavel II. chtěl svým příkladem ukázat světu, že nemocní, staří a umírající mají hodnotu. Že to mnozí nepochopili, není už jeho problém. Benedikt XVI. nám sděluje totéž, i když jinou formou. "Neopouštím kříž, nýbrž zůstávám s Ukřižovaným Pánem novým způsobem." Že to opět mnozí nepochopí a budou různě interpretovat, se dalo čekat.

Máme možnost pozorovat, ať už mezi blízkými nebo na veřejnosti, mnoho starých a zdravotně postižených lidí. Každý se projevuje po svém. Někdo si řekne otevřeně o pomoc, touží sdílet své utrpení, komunikovat se světem. Jiný se stáhne do sebe, snaží se své postižení a bezmoc skrýt, vyhýbá se pohledům, odmítá pomoc i pozornost.

Benedikt XVI. se rozhodl prožít poslední fázi života a kříže s ní spojené mimo lidské zraky v ústraní, jako Kristus trpící a opuštěný v Getsemanech. Nechce být litován nebo obdivován. Chce svým utrpením nadále sloužit, aniž by s ním obtěžoval svět. Možná již tuší brzký konec své pozemské existence. V tomto si přeji být špatným prorokem, ale z pohledu Božího se nic zase tak hrozného nestane. Odchodem Benedikta XVI. na věčnost církev a svět získají velkého přímluvce.