úvahy, komentáře, glosy, recenze knih

6. Trollování přes knihu o P. Kubíčkovi a zároveň úryvek z nové knihy

V posledních letech mě začali na internetových diskuzích napadat nějací podivní anonymové. Používali k tomu, či spíše zneužívali Ladislavovu osobu a informace získané z mé knihy, případně jiným kanálkem. Nelze vyloučit, že šlo o jednoho člověka vystupujícího pod více identitami. Mohl to být i někdo z mého okolí, kdo mě znal, i když jen z dálky.

Internetové diskuze sleduji, protože se z nich dozvídám, co si lidé myslí, jaké mají problémy a jaká atmosféra vládne ve společnosti. Vstupuji však do nich jen výjimečně, protože formulování příspěvků mi odčerpává energii a čas potřebný k psaní knih a článků. Ale i přes řídkou frekvenci mých vstupů jsem nezůstala ušetřena podivných anonymních útoků.

Pisatelé neustále odbíhali od tématu diskuze, zabývali se mnou a mými osobními nedostatky, ať už skutečnými nebo domnělými, a uváděli o mně zkreslené a překroucené údaje. Napomínali mě přes Ladislavovy výroky, používali jeho dikci a jeho způsob vyjadřování a stylizovali se do role mých duchovních učitelů.

Napodobování jiného člověka působí trapně, tím spíše napodobování takové osobnosti jako Ladislav. Jak jsem už zmínila, něco podobného se mi stávalo i v osobním kontaktu. Tohle však byli úplně neznámí lidé vystupující pod anonymními přezdívkami, ale o to více si dovolili. Je opravdu vzorem statečnosti napadat z úkrytu anonymity diskutující, kteří se podepisují skutečným jménem, své názory a postřehy sdělují otevřeně, nesou vlastní kůži na trh, i když riskují nepřízeň ze strany církevních představitelů. Tím spíše, když se jedná o zasvěcené osoby.

Dlouho jsem se naivně domnívala, že jde o slušné a rozumné lidi, kteří se z nějakého objektivního důvodu nechtějí podepsat a kteří můj výrok špatně pochopili. Snažila jsem se vysvětlovat, argumentovat a obhajovat, ale chytali mě za každé slovo, moje názory překrucovali a nacházeli v nich moje další osobní nedostatky. Pochopila jsem, že jim svým vysvětlováním, argumentováním a sebeobhajobou poskytuji jen další munici a ještě více se zaplétám do jejich sítí. Aniž jsem si to uvědomila, propadala jsem se do sebelásky, protože místo Boží věci jsem hájila sebe. Ďábel obchází jako lev řvoucí také ve virtuálním prostoru.

Později jsem se dozvěděla, že se těmto přispěvatelům říká "trollové" a jejich činnost se nazývá "trolling" nebo "trollování", což je zvláštní druh kyberšikany spočívající v psaní provokujících, urážlivých nebo nesmyslnných příspěvků s úmyslem vyvolat rozhořčené a emoční reakce a diskuzi rozbít. Nakonec jsem se rozhodla na tyto příspěvky nereagovat.

K tomuto rozhodnutí jsem dospěla po jedné diskuzi, v níž se řešilo, jestli opravdový věřící může trpět depresemi, a pokud jimi trpí, tak jestli jde o nedostatek víry nebo o nemoc. Dlouho jsem váhala, zda mám do diskuze vstoupit. Nakonec jsem se k tomu v zájmu dobré věci odhodlala. Prozradila jsem, že jsem zasvěcená osoba, přesto jsem takovými stavy prošla a zbavila se jich jen díky lékům.

Na můj příspěvek zareagoval pisatel, který se předtím snažil ostatní diskutující přesvědčit, že deprese není nemoc, ale absence víry. Sdělil mi, že se mu zrovna nedávno dostala do ruky moje kniha, kterou charakterizoval jako příběh Egoisty s velkým E.

Nechám teď stranou tohoto skvělého kněze, jehož krása i přes filtr Vaší knížky nádherně vystupuje. Ale z toho ostatního, co člověk musí při četbě protrpět, je patrno, že Vy jste naprosto exemplární případ a ukázkové potvrzení toho, o čem tu celou dobu píšu. Jak na sebe prozrazujete ve zmíněné knížce, Váš život nelze nazvat jinak než Jeden velký "podivný stav", který je čtenáři zpočátku nepochopitelný, ale čím více začne vnímat Váš uzoučký a reflexe neschopný psychický svět, ve kterém se neustále pohybujete, tím více je mu jasnější, že ve Vašem případě platí prosté: komu není žádné rady, tomu opravdu není pomoci. Místo abyste ve své opravdu neobvykle silné sebestřednosti aspoň trošku otevřela své srdce druhým, tak jste zvolila útěk před sebou samou do světa antidepresiv. To způsobilo, že jste dnes natolik mimo realitu, jak ukazujete ve své knížce.

Mám už opakovanou zkušenost, že mnoho lidí nerozlišuje sebestřednost od introspekce, bez níž se většina spisovatelů neobejde. Tato i předchozí kniha vznikly právě jen díky této mé "sebestřednosti". Asi by nemělo cenu pisateli vysvětlovat, že jsem v době kontaktu s Ladislavem žádná antidepresíva neužívala- tenkrát jsem ještě netušila, že touto nemocí trpím. Netušil to ani Ladislav, i když se jako lékař mým častým zdravotním výkyvům divil.

Knihu, v níž podle názoru pisatele ukazuji, jak jsem se dostala díky antidepresívům mimo realitu, jsem dokázala napsat jen díky této léčbě. Nebýt léků, Listy božské útěchy by nikdy nevznikly. Neměla bych na jejich napsání sílu.

Dočíst se po tolika letech osamělých zápasů s nemocemi uprostřed anonymní farnosti, že jsem sebestředný Egoista, je zvláštní. Nemocný často nemá nic jiného k dispozici než svoje já, svoje myšlenky, svoje pocity a představy, svůj "uzoučký a reflexe neschopný psychický svět, v němž se neustále pohybuje". Kde jinde se může pohybovat, když se sotva drží na nohou? Nakonec mu nezbývá než hledat sílu k přežití sám v sobě - byť se to navenek jeví jako sebestřednost a egoismus - než v lidech, kteří jeho situaci nechápou a mají na něho nereálné požadavky a očekávání.

Mám-li být upřímná, je mi milejší normální, soběstačná a tvůrčí existence, i když "mimo realitu", jak to pisatel nazývá, než strádat a živořit s nemocí v realitě omezené čtyřmi stěnami. Pisatel samozřejmě předpokládá, že jsem nemocná nebyla. Tenkrát si to myslelo více lidí.

V takovém případě není domluva možná, protože každá strana vychází z opačných předpokladů. Předpokládat a myslet si může každý, co chce, ale skutečnou pravdu o nějakém člověku zná jen Bůh. Bůh nic nepředpokládá ani nemyslí - Bůh ví. Vždyť i svatou Terezičku a Faustynu Kowalskou podezírali, že nemoc předstírají, že přehánějí, že mají nálady, rozmary a vrtochy.

Škoda, že ten moudrý muž nevysvětlil, jak je možné, že mnozí nevěřící a ateisti žádné zdravotní problémy ani jiné podivné stavy nemají. Někteří nedodržují ani přirozený mravní zákon, přesto kypí zdravím a energií, a ještě vydělávají kvanta peněz, pokud přímo nekradou. Kdyby to dokázal vysvětlit, zodpověděl by jako první na světě palčivou otázku, kterou si lidstvo klade odjakživa. Kladl ji také Jób a autor žalmů, aniž se dočkali vysvětlení. Smysl všeho zřejmě poznáme až na věčnosti.

Závěr příspěvku mi však vyrazil dech: Jak jinak by mohl vypadat Váš život, kdybyste do něj pustila alespoň kousíček, aspoň malý kousilínek víry? Je škoda a je mi to upřímně líto, že to přes bariéru, kterou jste kolem sebe sama postavila, nedokážete uvidět.

Propánakrále, proč mi to ten dobrý člověk neporadil dřív? Kdybych věděla, že je možné dávkovat si víru podle vlastního přání a pouštět si ji do života jako vodu vodovodem do vany nebo dřezu, mohla jsem si ušetřit problémy a zážitky, o nichž vyprávím v následujících kapitolách. Vždyť by stačilo jen říci: "Pustím si do života trochu více víry." Zavání to však silně pelagianismem, což je hereze v rozporu s učením o milosti. Takové postoje odmítal i P. Ladislav.

Že by můj život vypadal úplně jinak, v tom má pisatel pravdu. Bůh by ale neměl důvod ani možnost zasáhnout do mého života skrze Ladislavovu přímluvu a já bych neměla důvod napsat tuto knihu. Ježíš řekl: "Beze mne nemůžete nic" (Jan 5,15). Katechismus katolické církve říká, že "víra je Boží dar, nadpřirozená ctnost, kterou vlévá Bůh". K tomu potřebujeme "předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého". O tom jsem se přesvědčila osobně, nejdřív při své konverzi a později v těžké krizi víry, k níž se už blížím.

Zobrazeno 966×

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio