úvahy, komentáře, glosy, recenze knih

3. Spisovatelka není spisovatelkou v diecézi

Před dokončením knihy mi zatelefonovala jedna z těch žen, s nimiž jsem konzultovala. Prý se dozvěděla, že součástí knihy "Až k prolití krve" má být nějaký duchovní deník obsahující rady od Ladislava a úryvky z jeho dopisů psaných různým lidem. Co když v nich jsou stejné myšlenky jako v dopisech zařazených v mé budoucí knize? Naléhala, ať se s Dr. Svatošovou spojím, ale nebylo mi jasné, co bych měla od Dr. Svatošové chtít. Že bude ochotna porovnávat obsahy našich knih po telefonu nebo mailu? To se mi nezdálo reálné.

Nejdřív jsem se lekla, že moje celoroční dílo psané po nocích skončí v koši. Pak jsem si uvědomila, že kniha "Až k prolití krve" má brzy vyjít a už za několik dní držet v ruce. Nic nebrání ještě před odevzdáním mého rukopisu do knihy nahlédnout a případné duplicity obsažené v mém rukopisu ještě vychytat.

Nakonec jsem se rozhodla takto nepostupovat. Copak jsem při psaní neprosila o vedení Duchem svatým? On ví přece lépe, co má v které knize být. Znamenalo by to nedůvěru v jeho vedení. Navíc hrozilo, že se předčasným nahlédnutím do knihy "Až k prolití krve" nechám něčím zbytečně ovlivnit.

Tak jsem nejdřív odevzdala svůj rukopis, teprve pak jsem nahlédla do uvedené knihy. Prolistovala jsem zmíněný duchovní deník a úryvky z Ladislavových dopisů, bylo jich tam několik desítek. Nestačila jsem žasnout. Nenašla jsem jedinou větu nebo myšlenku, která by se vyskytovala také v mé knize. Shodovaly se jen některé citáty z Bible a několik typických Ladislavových výrazů, například "nebrblej". Svědčí to o jeho originalitě, osobním přístupu ke každému člověku a hlavně o tom, že Duch svatý vedl každou autorku její vlastní cestou.

Po odevzdání rukopisu jsem pocítila úlevu, jako kdybych odhodila těžké břemeno. Psaní bylo namáhavé a vyčerpávající. Jakmile jsem však rukopis odevzdala, skončila možnost do díla zasahovat. Kniha začínala žít vlastním životem, na mně již nezávislým. Připadalo mi to jako pasívní fáze temné noci následující po období aktivním, jak popisuje svatý Jan od Kříže a jiní mystici. Od té chvíle jsem se mohla jen modlit a čekat. Brzy jsem poznala, že je to mnohem těžší než vlastní psaní a námaha s ním spojená.

"Samozřejmě, napíšete-li knížku, musíte se připravit na to, že ji lidé budou číst," říká známý křesťanský autor Orko Vácha. Dodává, že byl na to připravený, jinak by knížku nepsal. Já jsem na to připravena nebyla, protože jsem se na to ani nepřipravovala. Jak jsem už uvedla, k psaní knihy mě přiměl silný vnitřní impuls - na případné reakce a názory čtenářů jsem zpočátku vůbec nemyslela. Uvedený autor přiznává, že si v den vydání knihy připadal jako dopadený psanec: "Svoje tajné kouty duše a svoje vnitřní horské kraje nyní otevřete kdekomu, a každý turista se vám nyní může v krajinách duše procházet a trhat květiny a zahazovat odpadky; hosté zvaní i nezvaní. Každý se nyní může do vás podívat a pronést soud." Už si nevzpomínám, jak jsem se cítila v den vydání knihy, ale s odstupem času jsem zakusila přesně totéž, o čem autor píše, navíc s vysokou intenzitou - ještě se k tomu vrátím. Když nyní dokončuji druhou knihu, po těchto zkušenostech jsem si již plně vědoma, do čeho jdu.

Na první knihu jsem měla mnoho ohlasů. Nebyl nikdo, koho by neoslovila a nezaujala. Když k tomu připočtu, že nepatřím k autorům v církvi propagovaným, o to více mohu knihu považovat za úspěšnou.

Někteří čtenáři mi později řekli, že obdivují mou odvahu. Dlouho jsem nechápala, o čem mluví. Pokaždé mě napadla odpověď svaté Terezie z Lisieux na slova její představené, že asi musela hodně bojovat. "Ne, to není ono," odpověděla sv. Terezička. Psaní knihy nemělo s odvahou nic společného. Prostě jsem intenzívně cítila, že to musím napsat. Nějaká dilemata a zápasy, jestli to mám nebo nemám napsat a co si čtenáři pomyslí, jsem neprožívala.

Názory čtenářů na Ladislavovu osobu i na mou maličkost se lišily. Někteří přiznali, že se v mém příběhu poznali a cítili se povzbuzeni. Jiní Ladislavovi trochu vyčítali, že jednal tvrdě. Někdo mi dokonce napsal: "Kdyby nějaký kněz jednal takhle se mnou, víckrát by mě neviděl. Proč jste to neukončila? Neměla jste hrdost?" Při čtení tohoto názoru jsem si uvědomila něco nesmírně důležitého. Kdybych tu hrdost měla a ukončila to, nikdy by nevznikla ani první ani druhá kniha. Asi bylo Boží vůlí, abych tu hrdost neměla.

Co k tomu říci. O hrdosti se snadno mluví, když kypíme zdravím a energií. Je to opět klasický příklad posuzování nemocného optikou a psychikou zdravého. Nemocný člověk se silami u konce nemyslí na nějakou hrdost, ale jako tonoucí se chytá každého stébla. V první knize jsem uvedla, že se mi podařilo chytit opravdu silného stébla či spíše větve, která mě nejen držela nad vodou, ale dokonce mě táhla vzhůru. " 'Tvrdá je to řeč! Kdo to může poslouchat?' řekli učedníci. Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: 'I vy chcete odejít?' Šimon Petr odpověděl: 'Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.' " (Jn 6,60.66-68)

Že jsem měla chuť nikdy už nepřijít, o tom jsem v předchozí knize psala. Přesto jsem nakonec přišla. Na Ladislavovy rady a postupy mohou být různé názory, nelze mu však upřít charisma, jež z něho vyzařovalo. Možná to při prvním setkání s ním zažilo více lidí. Kolik z nich už pak nepřišlo, ví asi jen Bůh. Nicméně rozsáhlá korespondence a množství návštěv o nějakém hromadném odchodu nesvědčí.

Účastník jedné internetové diskuze uvedl, že se s P. Kubíčkem setkal jen jednou a jevil se mu jako "tvrdý člověk bez empatie". Mám-li být upřímná, při prvním setkání jsem to cítila podobně. Ale právě díky tomu, že jsem nenašla hrdost to ukončit, mohla jsem svůj první dojem zkorigovat. Definitivní názor nemám dodnes, ale nepovažuji to za svůj úkol. Líčím prostě to, co jsem prožila.

Jiný diskutující rozhořčeně reagoval, že je to pomlouvání mrtvého, který se nemůže bránit. Ráda bych se předchozího diskutujícího zastala. Měl legitimní právo vyjádřit svůj názor, od toho internetové diskuze jsou. Nemyslím si, že by tím Ladislava poškodil. Při kanonizačních procesech se k osobě kandidáta vyjadřují lidé s různými názory, argumenty a námitkami. Nerozhoduje ten, kdo předloží lepší nebo silnější argument, nebo kdo koho překřičí. Řídí to Duch svatý, nikoliv účastníci procesu. Tím méně mohou něco ovlivnit účastníci nějaké internetové diskuze.

Jak se říká: "Není na světě člověk ten ..." Můžeme to aplikovat i na svaté: "Není na nebi (na zemi) svatý ten..." Mnozí z nás mají své oblíbené svaté, zatímco jiní nás neoslovují, mohou nás i odpuzovat. Najdeme mezi nimi lidi různých povah, temperamentů i projevů, což může být výzvou i šancí pro každého z nás. Nedomnívám se, že se Ladislav nemůže bránit. Svatí v nebi nejsou ve stavu bezmoci nebo nemohoucnosti, ale ve věčném spojení s Bohem. Díky tomu jsou mnohem silnější než my, proto nám mohou pomáhat přímluvami a zasahovat do našich životů. To je společenství svatých, propojení církve bojující, trpící a vítězné. Právě v případě Ladislava jsem zakusila, že je "strašný jako vojsko pod praporci" a právě o tom pojednává moje druhá kniha.

Setkala jsem se také s výtkou, že kniha má být oslavou Ladislava, a autorka píše o sobě. Ten, kdo to namítl, nepochopil koncepci knihy - jedná se o můj životní příběh, do něhož vstoupil otec Ladislav. Psát jen o něm jsem nemohla - tak často jsem se s ním nevídala a neznala jsem ho tak detailně jako někteří jiní. Napsala jsem o něm všechno, na co jsem si vzpomněla. Mohla jsem vydat knižně jen jeho dopisy - takové knihy také existují. Domnívám se však, že by to ubralo na čtivosti. Navíc bych musela vyřadit výroky, v nichž Ladislav reaguje na konkrétní situace. Bez mého příběhu by ty výroky neměly smysl. Myslím, že jejich vyřazení by byla škoda.

Jedna starší žena konstatovala - a to s jistým uznáním - že se mi podařilo skrze mou osobu zobrazit "typickou představitelku té dnešní neodolné, dezorientované a bezradné mládeže". Uvedlo mě to trochu do rozpaků. Příběh se odehrával v době, kdy mi táhlo na čtyřicítku, do mládeže jsem měla daleko. Jedna psycholožka mi později vysvětlila, že starší lidé vnímají jako mládež každého jen o deset let mladšího a názory o zkaženosti a choulostivosti mládeže kolují z generace na generaci.

Nepřipadám si jako "typická představitelka" ani mládeže ani střední generace, protože můj zdravotní stav typický zrovna nebyl. Ovšem tomu, kdo moje zdravotní problémy za vážné nepovažoval, jsem se mohla tak navenek jevit - nejen v knize, ale i ve skutečnosti.

Představená sestry Faustyny Kowalské jednou pronesla: "Vás se chytá každá nemoc, protože máte tak slabý organismus, ale to není vaše vina. Kdyby jiná sestra měla tutéž nemoc, jistě by neležela, a vy už musíte ležet." Podobné řeči musela vyslechnout také svatá Terezička. Sestra Faustyna upozorňuje, že takhle by se s nemocnými jednat nemělo, protože jejich pohár je už tak přeplněn.

Někdo konstatoval, že autorka neví, co chce. Zřejmě narážel na moje časté změny zaměstnání. Je to další příklad posuzování nemocných pohledem zdravých, kteří nezažili nečekanou konfrontaci s onkologickou diagnózou nebo jinými vážnými nemocemi. Ohrožený člověk jedná zmateně, impulzívně a chaoticky - aspoň z pohledu vnějšího pozorovatele. Není mi známo, jestli se tito kritici octli v podobné situaci a jakým způsobem se s ní potýkali.

Jistá starší dáma, která knihám rozuměla a literární úroveň mé knihy hodnotila kladně, na mou adresu uvedla: "Autorka je zmetek bez stupně inteligence, protože nepochopila duchovní hodnotu Ladislavových dopisů." Tenkrát jsem hodnotu Ladislavových dopisů skutečně nepochopila a k této nechápavosti jsem se upřímně doznala. Apoštolové chodili s Ježíšem tři roky, aniž pochopili, o co jde. Některým svatým to pochopení trvalo ještě déle, Terezii Veliké dokonce čtyřicet let. S inteligencí to ovšem nesouvisí.

Doufám a předpokládám, že tito čtenáři žasnoucí nad mou nechápavostí tak nechápaví nebyli, Ladislavovy myšlenky okamžitě pochopili, zvláště když jsem jim je předložila zpracované v duchovním kontextu, a začali podle nich žít. Lituji, že o výše zmíněné dámě nemám zprávy, jak se jí podařilo uvést Ladislavovy rady do vlastního života.

Domnívám se, že cesta, kterou Ladislav předložil, je náročná. Z reakcí některých čtenářů mám pocit, že se jedná o dokonalé a bezchybné lidi, kteří nikdy neměli problémy s modlitbou ani s mezilidskými vztahy. Pro mne však platí Kristova slova: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky."

Několik týdnů po vydání knihy proběhla v Katolickém týdeníku anketa se známými osobnostmi. Otázka jim položená zněla, která z nových knih je potěšila. Mezi oslovenými byl také tehdejší litoměřický biskup Pavel Posád. Z jeho odpovědi vyplynulo, že má radši zahraniční a dávno mrtvé autory než živé autory ve své diecézi.

Na jedné straně se mu nelze divit. Spisovatelé mají problematickou povahu, ale ti mrtví už zlobit nemohou. Po nich už zůstane jen jejich dílo. 

O něco později se konala v sousední farnosti poutní mše, kterou sloužil otec biskup. Během kázání připomněl osobnost Ladislava Kubíčka, potom vyjmenoval všechny knihy paní doktorky Svatošové. Čekala jsem, že se na závěr zmíní také o mé knize, ale asi měl zrovna okno. Prorok není prorokem ve své vlasti - jak stojí v Bibli a upozorňoval na to i otec Ladislav. Podobně lze konstatovat, že ani spisovatelka není spisovatelkou v diecézi. Brzy jsme se stali svědky - k nemalému zděšení a zklamání - že ani biskup není biskupem ve své diecézi.

Zobrazeno 656×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio