4. Konflikt s redaktorem diecézního tisku

Po vydání Listů božské útěchy za mnou přišel stávající šéfredaktor diecézního časopisu s návrhem, že by v něm mohly vycházet na pokračování úryvky z Ladislavových dopisů. Už proto, že jsem autorkou žijící v diecézi. S radostí jsem souhlasila.

Šéfredaktor však později dlouhodobě onemocněl, pak následovalo odvolání biskupa Posáda a časopis přestal delší dobu vycházet. Pak ho převzal nový redaktor. Nevím, kým byl pověřen a na základě čeho, ale uvítala jsem to.

Sotva jsem se trochu zotavila ze svých nemocí, rozhodla jsem se ho kontaktovat. Napsala jsem mu, jaké úmysly s mou knihou měl jeho předchůdce, a nabídla jsem knihu redakci. Zdůraznila jsem, že kniha měla u čtenářů úspěch a Ladislav by si to zasloužil. Nakonec jsem mu popřála hodně duchovních darů pro jeho náročnou práci.

Odpověď mě trochu překvapila mentorským tónem, zvláště ze strany muže mnohem mladšího. Napomenul mě, že jsem vynechala slůvko prosím, asi protože se známe z kostela. Podivila jsem se. Toho člověka jsem vůbec neznala, netušila jsem ani, jak vypadá. Později jsem se dozvěděla, že v naší farnosti nějakou dobu pobýval, ale nikdy jsme spolu nemluvili, ani jsme se osobně nesetkali. Nevím tedy, z čeho usoudil, že se známe.

Slovo prosím jsem skutečně nepoužila. Redakci jsem ale o nic neprosila, naopak jsem něco nabízela a to velmi cenného - Ladislavovy dopisy, o které mě ostatně už dříve požádal jeho předchůdce.

Pokusila jsem se mu to v dalším mailu vysvětlit. Zároveň jsem navrhla, že bych mohla nechat knihu na faře, když se ve farnosti zdržuje. Tou dobou tam už nepůsobil, to jsem ale nevěděla. Odpověď na tento mail nepřišla.

Zatímco jsem zvažovala, jak to řešit, přišla zpráva, že šéfredaktorem uvedeného periodika se stal sekretář odvolaného biskupa Posáda. Znala jsem ho osobně, byl to rozumný a solidní člověk. Tak jsem se obrátila na něho. Uvedla jsem, že jsem u jeho podřízeného nepochodila. Nakonec jsem si postěžovala na situaci v diecézi a zrušení mého chystaného zasvěcení. Dodala jsem, že v takové situaci by nebylo dobré bránit šíření myšlenek kněze svaté pověsti.

Kdybych tušila, co bude následovat, komunikaci s redakcí bych si asi rozmyslela. Korespondovala jsem už s mnoha redakcemi, ale tohle se mi ještě nestalo. Šéfredaktor se neozval, místo toho přišel rozhořčený mail od toho redaktora.

Začínal těmito slovy: Je mi z Vás smutno, máte problém a nás do něho prosím netahejte. Nechápu, do jakého svého problému jsem koho tahala - jenom jsem redakci nabídla knihu s Ladislavovými dopisy.

Pokud považoval za můj osobní problém zrušení mého zasvěcení, tak zřejmě netušil, co zasvěcení Bohu znamená, a že zrušení tohoto zasvěcení není jen můj osobní problém, ale problém a ztráta pro celou diecézi.

Chápu, jak píšete, že jste nemocná, ale to neznamená ,že můžete šířit zlobu. Nechte laskavě na našem rozhodnutí, jestli reklama na Vaše dílo bude nebo ne, pokračoval.

V tom asi spočívalo celé nedorozumění. Nedomáhala jsem se žádné reklamy na mé dílo, ale nabízela jsem redakci Ladislavovy dopisy.

Poprosil jsem vás o knihu atd., nic již prosím neposílejte. Mimochodem. V době kdy jsem by vedoucím Karmelitánského obchodu, se neprodala žádná vaše kniha. Takže nevím, odkud máte zprávy o prodejnosti.

To bylo další neporozumění. O prodejnosti knihy jsem nic netvrdila, ani jsem se o ni nezajímala. Prodejnost knihy není vždy ukazatelem její kvality, ale záležitostí reklamy a propagace. Proč se neprodal žádný výtisk zrovna v knihkupectví, které vedl tento člověk, nebudu radši rozebírat. Myslím, že to o mnohém vypovídá.

Mail končil slovy: Znovu opakuji: nešiřte zlo. Buďte prosím s Bohem. A neskrývejte se za Otce Kubíčka - kterého jsem měl opravdu rád. Máte li potřebu, celou naši diskusi zveřejním.

PS:Opravdu nás překvapujete.

Obvinit ze šíření zla kandidátku zasvěceného života, která se denně modlí za diecézi, navíc autorku knihy o knězi svaté pověsti, kterou osobně ani neznal, vyžaduje značnou dávku drzosti. Zřejmě v tom sehrála roli pisatelova nezkušenost, neinformovanost a nevědomost.

Předposlední věta působí rozporně. Na jedné straně proklamuje svůj kladný vztah k tomuto knězi, a na druhé straně zákazníkům tajil knihu s jeho dopisy.

Šéfredaktor a sekretář, když jsem ho o něco později potkala, mi vysvětlil, jak k tomu došlo. Můj mail přeposlal tomu redaktorovi s žádostí o vysvětlení, ale vysvětlení se nedočkal. Redaktor se s žádným vysvětlením neobtěžoval. Místo toho se obořil na mě.

Šéfredaktor mi nakonec umožnil zveřejnit článek o mé knize. Avšak původní záměr předchozího šéfredaktora - vydávat na pokračování myšlenky z Ladislavových dopisů - se nakonec neuskutečnil. Po tomto zážitku jsem neměla sílu o to dál bojovat. Dlouhá nemoc mě oslabila fyzicky i duševně, navíc to mohlo působit - jak mi ten mladý redaktor ostatně předhodil - že se chci přes Ladislava zviditelnit. Mně však šlo jen o zviditelnění otce Ladislava a zprostředkování jeho myšlenek lidem, kteří se s ním nikdy nesetkali. O zveřejnění úryvků z mého života jsem nestála.

Otec biskup Posád, toho času již v Českých Budějovicích, kterému jsem to později vylíčila, konstatoval, že to byla opravdu neomalená reakce. Když jsem vyjádřila údiv, že na mě takto zareagoval člověk, který se se mnou osobně nikdy nesetkal, otec biskup mě poučil, že "v katolických farnostech se drbe". Jistě o tom věděl svoje, vždyť mnoho let působil jako farář. Řekl,  že reakce tohoto redaktora byla zřejmě ovlivněna tím, co o mně někde slyšel, tedy "co jedna paní povídala". Upozornil mě, že jsem jako redaktorka KT - i když bývalá - známá a nápadná, mnoho lidí mě zná.

Můj dojem je přesně opačný. Několikrát jsem se přesvědčila, že většina návštěvníků bohoslužeb ani ti pravidelní netuší, že ve farnosti existuje a chodí do kostela nějaká paní Tetivová. Pokud si mě přece jen někdo někdy všiml a zaregistroval moje jméno, v době mých nemocí po mně nikdo  ani nevzdechl.

Zřejmě se na mě vztahují slova apoštola Pavla: "Jsme neznámí, a přesto o nás všichni vědí." Nebo - jak mi často připomínal P. Ladislav - "Prorok není prorokem ve své vlasti."

Matně si vzpomínám, že v době působení onoho redaktora v naší farnosti se kolem farního úřadu pohybovala parta mladých lidí, s nimiž byl v kontaktu. Jedna dívka z té skupiny mě při náhodném setkání u kostela nezdravila, přestože byl mezi námi věkový rozdíl 20-25 let. Kdyby jen nezdravila, ale ještě na mě hleděla se zjevným despektem - na člověka se dvěma akademickými tituly a s pestrými životními zkušenostmi. Přestože mě stejně jako ten redaktor osobně neznala, nikdy se mnou nemluvila. Takže není pochyb, jak mi řekl otec biskup, že ten redaktor byl někým ovlivněn. Kým asi, je zřejmé.

Možná by to bylo úsměvné, kdyby ty pomluvy, ať je rozšířil kdokoliv, nakonec nezabránily zveřejnění Ladislavových myšlenek v diecézním časopisu. Pomluva poškozuje nejen jednotlivce. Jak vidno, může poškodit i Boží zájmy.

Jedna věc mě nepřestává udivovat - že v křesťanském prostředí dochází tak často k podezírání a obviňování ze špatných úmyslů. Připadá mi absurdní, že objektem takových obvinění a démonizací bývají spolubratři a spolusestry, kteří se modlí a přijímají Eucharistii stejně jako my, někdy dokonce ve stejném kostele. Jedná se o černobílý a zjednodušený pohled na lidi a na svět. Všichni máme chyby a nedostatky, můžeme zareagovat neadekvátně, někoho se dotknout nebo někoho naštvat. Ale neumím si představit věřícího člověka, který se denně modlí, zpytuje svědomí a přijímá pravidelně svátosti, jak ihned po mši vyběhne z kostela a už se nemůže dočkat, kde by napáchal co nejvíc uškodit a napáchat co nejvíce zla. Někdo možná touží po imaginárním nepříteli, když už nás nepronásledují komunisté nebo estébáci, aby se ujistil o svých osobních a duchovních kvalitách. Nebo se touží identifikovat s oním spravedlivým a zbožným autorem žalmů, kterého pronásledují a sužují zlí a bezbožní. Toho zlého a bezbožného si pak promítne do člověka, který mu není sympatický, chová se a vyjadřuje jinak, vnímá svět jinak, má odlišné názory a zkušenosti. Někdy to hraničí s paranoiou. Skutečný nepřítel a šiřitel zla se nám pak směje za zády a možná se dobře baví, jak se milující bratři vzájemně napadají a obviňují z páchání zla.

Dodatečná poznámka: Před několika dny proběhly krajské volby, výsledky jsou známy. Třeba se ještě toho zevního společného nepřítele dočkáme. Třeba nám to prospěje v tom, že se sjednotíme, a přestaneme vidět nebo hledat nepřátele v bratřích a sestrách v kostelních lavicích.