úvahy, komentáře, glosy, recenze knih

5. Další reakce čtenářů

U některých čtenářů, s nimiž jsem byla v osobním kontaktu, jsem zpozorovala zajímavý jev. Když jsem něco řešila, s něčím zápasila nebo mě něco rozzlobilo, položili mi - tak trochu rodičovským tónem - otázku: "Co by ti na to řekl otec Ladislav?"

Je zvláštní, že tak reagovali nejen čtenáři, kteří Ladislava osobně znali, ale také ti, kteří ho ani jednou neviděli a znali ho jen z mé knihy. Považuji za úspěch a splnění účelu knihy, že se mi podařilo přiblížit otce Ladislavova také těm, kdo se s ním nikdy nesetkali, dokonce o něm do té doby nic neslyšeli.

Mám však jednu výhradu. Otázku "Co by ti na to řekl otec Ladislav" by měli pokládat sami sobě. Ladislavova doporučení a rady jsou určeny také jim. Svůj kontakt s Ladislavem považuji za svou osobní věc, mluvím s ním a obracím se na něho, jak a kdy uznám sama za vhodné, nepotřebuji k tomu žádné prostředníky.

Setkala jsem se dokonce s lidmi, kteří věděli přesně, co by mi Ladislav řekl, jako kdyby na něho měli do nebe přímou telefonní linku a moje záležitosti ním předem konzultovali. Ve skutečnosti jen ventilovali svoje pocity a názory a Ladislavovu osobu používali k jejich prosazení. Bylo by poctivější přiznat, že mluví sami za sebe, a netahat do toho otce Ladislava.

Připadá mi to jako dvojnásobná manipulace. Manipulace s Ladislavem, kterému vkládají do úst vlastní pocity a názory, a manipulace s mou osobou, když se mi snaží svoje názory tímto způsobem vnutit nebo mě k něčemu přimět. Tak se často manipuluje i s Bohem. Kolikrát jsme už slyšeli: "Pán Bůh chce, abys... Pán Bůh si nepřeje... Boží vůle je, aby..."

Přitom nikdo nemůže vědět s absolutní jistotou, co by Ladislav řekl. Kdosi mě přesvědčoval, že znal otce Ladislava tak dlouho, že je toho schopen. Neuvědomil si, že tam, kde Ladislav nyní je, nebyl ani vteřinu. "Co oko nevidělo, lidské ucho neslyšelo..." Ladislav žijící na zemi disponoval jako každý člověk omezeným poznáním. Ti, kdo ho znali déle, jsou možná schopni odhadnout, co by řekl v době svého pozemského života. Ale ani oni nemohou tušit, co by řekl nebo co říká nyní. V tom případě by si připisovali Boží vševědoucnost.

Nějakou dobu mě pojil duchovní a osobní vztah s jistou osobou. Z mé knihy byla nadšena, ale její chování vůči mně se pak k mému údivu nápadně změnilo. Do té doby jsme komunikovaly jako dospělý s dospělým a rovný s rovným. Po přečtení mé knihy přešla do rodičovského, učitelského a mentorského tónu, začala mě napomínat, vytýkat mi chyby a nedostatky a udílet duchovní i praktické rady, o něž jsem nežádala. Přitom se odvolávala na Ladislava, s nímž se osobně nikdy nesetkala, znala ho jen z mé knihy. Nakonec jsem se jí otevřeně zeptala, jestli změna jejího chování nějak souvisí s mou knihou. Ujišťovala, že kniha s tím nemá nic společného, navíc si žádné změny nebyla vědoma. Ta změna však byla do očí bijící, zřejmě v tom sehrálo roli podvědomí. Po mém upozornění se vrátila k původnímu způsobu komunikace, ale brzy do toho rodičovského a vychovatelského tónu opět sklouzla. Zřejmě jsem v ní probudila nějaké potlačené autoritářské sklony, které do té doby přede mnou a možná i před sebou tajila.

Upozornila jsem o něco důrazněji, že o tento styl komunikace nemám zájem. Vztah postupně ochladl. Škoda. Kdyby se mnou jednala stejně jako dřív, mohl pokračovat.

Jiná osoba, s níž jsem měla schůzku a předtím jsme se osobně nesetkaly, mi nadšeně oznámila, že si před naším setkáním přečetla mou knihu, aby mě co nejvíce poznala. Uvedlo mě to do rozpaků. Kniha je určena k poznání otce Ladislava a jeho myšlenek, nikoliv k seznamování se mnou. Navíc úryvky z mého života již nebyly aktuální.

Dotyčná to myslela dobře, ale podobně jako moje předchozí známá nedokázala od knihy odhlédnout. Později jsem zjistila, že mi připisuje pocity, stavy a problémy, o nichž jsem psala v knize, přestože od toho období uplynulo víc než deset let. Stejně jako předchozí osobu jsem ji na to upozornila. Od té doby se neozvala.

Všichni máme právo stanovit si hranice, co si k nám bližní mohou a nemohou dovolit. Někteří budou dál zkoušet, kam až mohou zajít. Když jim dáme najevo, že to myslíme vážně, ztratí zájem a začnou se od nás vzdalovat. To je ovšem jejich svobodné rozhodnutí.

Čtenáři, kteří chtějí být se mnou v osobním kontaktu, se musí rozhodnout, jestli se mnou budou jednat jako s reálnou osobou nebo jako s fiktivní literární postavou. Pokud zvolí druhý způsob, obávám se, že to nebude fungovat.

Talentovaným hercům se stává, že lidé na ulici je ztotožňují s jejich hereckými rolemi. Oslovují je jménem postavy, kterou hráli, nebo se k nim jako k té postavě chovají. Pokud se jednalo o nějakou negativní roli, může to být nepříjemné. Ale na druhé straně to potvrzuje jejich herecký talent.

Prožívala jsem něco podobného. To, co bylo v rovině společenského kontaktu trochu nemilé a někdy vedlo i k nedorozuměním, představovalo v literární rovině úspěch.

Zajímavé byly reakce čtenářů, k nimž se kniha dostala až po letech, když ji a tím spíše můj příběh začal pokrývat prach. S překvapením jsem zjistila, že tito pozdní čtenáři příběh vnímají a prožívají, jako kdyby se stal nedávno. Tou dobou byl Ladislav na věčnosti už několik let, jeho poslední dopis uvedený v knize pochází z roku 2001. Datum a rok napsání mají také předchozí dopisy, každý musí jasně vidět, že většina situací se odehrála ještě před rokem 2000. Ale jak vidno, příběhy mohou být silnější než realita.

Někteří z těchto pozdních čtenářů mi citovali konkrétní věty z mého příběhu, komentovali je, vyptávali se na okolnosti a podrobnosti. Tou dobou jsem si už nepamatovala přesně, co jsem tam napsala, z paměti mi vypadly nejen věty, ale i některé situace, které jsem popisovala. Jedna čtenářka se nenechala odbýt. Vyhledala mě později, strčila mi pod nos otevřenou knížku, ukazovala mi věty, které ji upoutaly, a dožadovala se bližšího výkladu.

Byly to úsměvné, někdy až komické situace. Jeden čtenář mě zaskočil, když mě požádal o vysvětlení jednoho Ladislavova výroku. Nejsem Ladislavova mluvčí a necítím se kompetentní vysvětlovat jeho myšlenky. Uveřejnila jsem je přesně v tom znění, jak mi je napsal. Zeptat se ho na to zatím nemohu.  Jediné, co bych mohla, vysvětlit, jak tomu výroku rozumím já. Byla by to však jen moje interpretace. Ladislav by to třeba vysvětlil jinak. Nebo by to odmítl vysvětlit jako Ježíš při rozhovoru s Nikodémem.

Ale jednu důležitou věc tento čtenář pochopil - že podstatou knihy není můj osobní příběh, navíc již neaktuální, ale Ladislavovy dopisy. Ti, kteří to nepochopili a místo toho se vyžívají v mých slabostech a nedostatcích, ať už skutečných nebo domnělých, ochuzují především sami sebe.

Zobrazeno 562×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio