Osmá bolest Panny Marie

Popelna nazaretská

Hle touhu hrůzně vyplněnou!

Chovám tě, chovám na kolenou,

synáčku můj, tak můj, ó žal,

jak ještě nikdy. Můj až příliš!

Kam já se pohnu, tam se chýlíš,

klas došlý, jenž se odevzdal.

Kolikrát za ta krátká léta,

hošíčku bosý z Nazareta,

podobu změnils přede mnou!

Až bolno bývalo se dívat,

jaks dovedl i matce skrývat

tvář svoji vnitřní, tajemnou.

Ale ach, ještě nikdy, dítě,

tak ses mi neuzavřel skrytě

jak nyní. Jsi to - jsi to ty?

Podoby ani krásy není

v té drahé tváři k nalezení

pod maskou ztuhlé cizoty.

A jen mé srdce zvěstuje mi

nad zčernalými krůpějemi

tvé sedlé krve, že je zná.

Jak se to stalo, tobě kvůli

že se z žil těla vyřinuly

za tebou, smrti vítězná?

A ještě, hle, ta rána v hrudi.

Teď tmou se tmí a chladem studí,

kde plamen božské lásky kvet.

Jak ses, ty srdce, zastavilo?

Ach smrti, smrti, strašná sílo,

dnes vítězná! Dnes naposled!

Už naposled a nenávratně,

zavinutého v bílém plátně, s

ynáčku můj, tě líbat smím.

Až zas tě spatřím, budeš Králem.

A blahých duší Jeruzalém

tvým vydobytým královstvím.

(V.Renč)

Václav Renč ve své nádherné básni Popelka nazaretská, kde se úžasným způsobem stýkají články víry s básnickou invencí, líčí chvíli, kdy Matka Boží chová na klíně mrtvého Syna, a vzpomíná, kolikrát za svůj krátký život změnil podobu - zatímco svou vnitřní a tajemnou tvář před ní skrýval.

V těch verších čtu obraz duchovních proměn a fází, jimiž mnozí procházíme. Od své konverze a křtu před dvaceti sedmi lety jsem prošla mnoha duchovními krizemi, neútěchami a vyprahlostmi, nakonec jsem pochopila, že jsou to běžné součásti duchovního života. „Kdo chce být mým učedníkem, vezmi na sebe svůj kříž a následuj mě.“ Začala jsem si myslet, jak už nejsem duchovně zkušená, ale byla jsem vyvedena z omylu.

Skutečná krize víry přišla na podzim roku 2009 krátce po mém zasvěcení Bohu. V předchozích krizích, ať už jsem se cítila jakkoliv, měla jsem mnoho vážných zdravotních problémů, ale nikdy jsem nepřestala vnímat Boží přítomnost. V této krizi jsem však ztratila i vědomí Boží přítomnosti, poprvé po dvaceti pěti letech jsem zapochybovala i o existenci Boha. Mnoho měsíců jsem prožívala smrtelnou úzkost.

Nakonec jsem byla uzdravena na přímluvu P. Kubíčka, víra se mi zase vrátila. Také odezněly dlouhodobé záchvaty kašle, kvůli nimž jsem se léčila na plicním oddělení a užívala antiastmatika. Od té doby mě na plicním nikdo neviděl, antiastmatika i jiné léky proti kašli, které mi stejně nepomáhaly, jsem mohla odložit. Napsala jsem o tomto uzdravení knihu, ale nakladatelství, které mi vydalo první knihu o P. Kubíčkovi a mělo zájem i o tu druhou, se mezitím dostalo do finančních potíží a už si na to netroufají. Navíc o knihy o P. Kubíčkovi už není takový zájem.

V souvislosti s mými zážitky mě verše V. Renče hluboce oslovují. Uvědomila jsem si, že i Matka Boží procházela různými duchovními fázemi, možná mnohem bolestněji a dramatičtěji než my. Její svatost, bezhříšnost a plnost milosti mohou svádět k dojmu, že žila v pohodě, bez problémů a vnitřních zápasů. Mnoho let jsem si to mylně myslela. Nyní však tuším, že právě bezhříšnost a omilostnění stupňovaly její vnitřní a tiché mučednictví do nepředstavitelných rozměrů. My můžeme kdykoliv podlehnout vášním a padnout do hříchu. Panna Maria podlehnout a padnout nemohla, ani kdyby chtěla - bez ohledu na hrůzy, jimiž procházela.

Doporučuji na Bílou sobotu rozjímat a kontemplovat jejím pohledem a jejím srdcem. Děláme chybu, pokud se po Velkém pátku zaměříme hned na velikonoční vigilii, zatímco hodiny mezi ukřižováním a zmrtvýchvstáním necháváme uplynout bez povšimnutí. Nelze vyslovit ani si představit, co prožila Matka Boží pod křížem - ale když Kristovo tělo uložili do hrobu a zavřela se nad ním země, ztratila úplně všechno. Zatímco utrpení Pána jeho posledním výdechem skončilo, její utrpení pokračovalo, rostlo a vrcholilo. V té chvíli nebylo na zemi opuštěnější, tolik trpící a zároveň tak hluboce věřící a doufající bytosti. Bílou sobotu vnímám jako osmou a zvláštní bolest Panny Marie.