Papež Lev XIII. - prorok i realista

Právě uplynulo sto dvacet let od vydání první sociální encykliky Rerum novarum (15.5.2011). Papež Lev XIII. v ní s velkou odvahou odhalil a popsal nejen tehdejší, ale i budoucí problémy společnosti. Upozornil na nedostatky kapitalismu a liberalismu, ale ještě důrazněji varoval před socialismem. Nejen před socialismem radikálním, který později vyústil do bolševického převratu, ale i před tzv. umírněným socialismem, který vychází z materialismu a skrývá v sobě zárodky agrese. Léčit chudobu socialismem znamená podávat lék zhoubnější než vlastní nemoc. Tím ukázal velký prorocký dar, neboť socialismus se tou dobou teprve formoval jako jedno z myšlenkových hnutí.

"Kdyby lidé zkoušeli a podnikali všechno, přece se jim žádným uměním nepodaří vymýtit z lidské společnosti tyto útrapy úplně. Prohlašují-li někteří, že to dovedou, slibují-li ubohému lidu život bez jakékoli bolesti a strasti, život oplývající pokojem a nepřetržitými rozkošemi, podvádějí jej a klamou. Z toho jednou vypuknou zla ještě větší, než jsou nynější. Nejlépe je dívat se na věci tak, jak jsou, a současně jinde hledat, jak jsme řekli, vhodný lék proti obtížím." 

Lev XIII. byl nejen prorok, ale také realista. Věděl, že mezi lidmi budou vždy rozdíly, co se týče nadání, píle, zdraví, síly, a z toho plynoucí majetková a společenská nerovnost. Je to však výhodný stav, jak pro jednotlivce, tak pro společnost. "Neboť k tomu, aby se opatřily všechny potřeby, vyžaduje si společný život různé schopnosti a různé úkoly; a k plnění těchto úkolů pohání lidi právě nerovnost životního postavení." 

Zdůraznil nedotknutelnost soukromého vlastnictví, které je "v plném souladu s lidskou přirozeností a napomáhá k pokojnému a klidnému soužití." Vždyť i dělník pracuje proto, aby si něco opatřil. Zrušení soukromého vlastnictví povede k potlačení podnikavosti, vyschnou zdroje bohatství, důsledkem bude "tvrdé a odporné otroctví občanů". Otevře se brána různým zmatkům a nepokojům, uzákoní se násilí a nespravedlnost, poškodí to i dělníky, protože ztratí možnost získat majetek a zlepšit si postavení. "Domnělá vysněná rovnost by nebyla ničím jiným než stejnou bídou a stejně nedůstojným postavením všech bez rozdílu."

Socialismus jen podněcuje nenávist mezi chudými a bohatými, jejichž úkolem je spolupracovat. Obě strany mají povinnosti i práva. Zaměstnavatel je povinnen dávat dělníkům slušný plat a slušné pracovní podmínky.

 "Utlačovat pro svůj zisk nuzné a ubohé a těžit z cizí bídy je těžkým proviněním proti Božím zákonům i lidskému právu." Chudí nemají prostředky k obraně, proto "jejich majetek musí být pokládán za o to posvátnější, oč je nuznější."

Dále zdůraznil podle sv. Tomáše Akvinského: "Jako část a celek jsou jaksi totéž, tak to, co náleží celku, jaksi náleží části." Ti, kdo vládnou, mají hájit celek i jeho části, tedy obecné blaho i zájmy jednotlivců. Bohatí i chudí jsou občany, pravými a živými částmi státu. Proto nelze o jedny pečovat, druhé zanedbávat, všechny je třeba chránit stejně. Zvláštní pozornost patří slabým a chudým, kteří jsou na rozdíl od bohatých bez prostředků.

V našem státě, jak se zdá, funguje solidarita chápaná opačně - chudí, nemocní, postižení a důchodci sponzorují bohatnoucí menšinu.

Církevní dějiny dosvědčují, že pokud církev ignorovala lidské a společenské problémy, řešení se zmocnili různí radikálové a extrémisté, kteří tyto přehlížené problémy zařadili do svých protikřesťanských ideologií. Když církev raného středověku zapomněla na zásadu chudoby, vynořila se hnutí valdenských a katharů. Na podobném principu vznikl marxismus a komunismus. Totéž platí i v současné sekulární společnosti. Jestliže se problémy neřeší normální cestou, nastupují extrémní a radikální řešení.