Kontakt se vzdálenými nemocnými je snadnější než kontakt s nemocnými v blízkosti

Měli jsme ve farnosti pěknou duchovní obnovu. Kněz, který ji vedl, je fokolarín. Při přednášce zavzpomínal na zesnulého Josefa Luxe. V té souvislosti se mi vybavily jisté vzpomínky.

Bylo to na podzim roku 1998, když mi náhle diagnostikovali velmi nebezpečnou onkologickou diagnózu. V těch dnech shodou okolností diagnostikovali vážnou nemoc také panu Luxovi. Jak je známo, odstoupil tenkrát z politiky, aby se mohl léčit.

Nádor mi odstranili, ale ještě nebylo vyhráno, protože tento nádor často recidivuje a metastázuje. Mnoho pacientů do pěti let po operaci umřelo. Případy recidiv a metastáz byly zaznamenány i po 10-15 letech po operaci. Proto chodím dodnes každý rok na pravidelnou kontrolu.

Moje první kontrola i ty následující byly negativní. Měla jsem sice zdravotní problémy, ale s onkologickou diagnózou to nesouviselo. Snažila jsem se opět zapojit do farního života. Tenkrát přišel na výpomoc nový kněz, od počátku se mnou jednal srdečně a přátelsky. To mě povzbudilo. Tak jsem se mu svěřila se svou diagnózou a s tím, co v té souvislosti prožívám. Netroufla jsem si osobně, napsala jsem mu jen krátký dopis. 

Jeho chování vůči mně se k mému zklamání změnilo. Čekala jsem nějaké povzbuzení, ale místo toho se mnou začal jednat odměřeně a kontaktu se mnou se vyhýbal. Dodnes to nechápu. Svěřím se knězi, že mám onkologickou diagnózu a že občas prožívám smrtelnou úzkost, a on přeruší komunikaci.

Ale na akce jím pořádané jsem aspoň občas docházela dál. Po čase jsme spolu trochu komunikovat začali, i když už to nebylo jako dřív.

Jednou nám tento kněz na nějakém setkání oznámil, že došlo k náhlému zhoršení zdravotního stavu pana Luxe. Ať se tedy modlíme.

Měla jsem v té chvíli smíšené pocity. Už proto, že naše nemoci byly diagnostikované ve stejnou dobu, a pak se nějaký čas nic zvláštního nedělo, ani v mém ani v jeho případě. Uvědomila jsem si, že také u mně může dříve nebo později dojít k náhlému zvratu.

Ale ještě něco ve mně vyvolalo zvláštní pocit. Všichni přítomní začali mluvit o nemoci pana Luxe, litovali ho, soucítili s ním, modlili se za něho. To bylo samozřejmě v pořádku. Jenom mi přišlo absurdní, že věřící s onkologickou diagnózou přímo z jejich farnosti a stojící vedle nich jim za pozornost a povzbuzení nestojí. Je pravda, že mnozí o mé nemoci ani nevěděli. Někteří ano, ale ti to už vypustili z hlavy. Proč by to měli nosit v hlavě? Jejich rakovina to nebyla.

Je to opravdu zvláštní jev, jak dokážeme hluboce soucítit s nemocnými, trpícími a různě postiženými daleko od nás, ale s nemocnými, trpícími a postiženými v naší blízkosti nejsme schopni prohodit slovo, dokonce se jim vyhneme obloukem