Rozpaky na křížové cestě

Každé postní období probíhají v kostelích pobožnosti křížových cest. Když mi před 12 lety náhle diagnostikovali velmi zhoubný nádor, nabyla pro mě tato pobožnost ještě hlubšího smyslu.

Kněz, který u nás tenkrát působil, moji těžkou situaci vůbec nepochopil, bagatelizoval to, dělal hloupé vtipy a nakonec se o tom odmítl dál bavit.

Když jsem pak tenkrát začátkem postní doby přišla na křížovou cestu jím vedenou, dostala jsem se vzápětí do šoku. Ten, který měl z mojí onkologické diagnózy legraci, se tam rozplýval nad trpícím Kristem a trpícími bližními. Na první pohled působil dojmem, jak hluboce a citově tuto pobožnost prožívá. Kdybych s ním neměla tu smutnou zkušenost, považovala bych jeho projevy za upřímné a opravdu zbožné. Pokud bych ho neznala, asi bych s potěšením usoudila, že tento kněz má opravdu hluboký vztah jak k trpícímu Kristu, tak k trpícím bližním. Ale po těchto zkušenostech mi to přišlo jen jako trapná komedie. Asi v tom bylo jen herecké a recitační nadání, nic víc.

Od té doby uběhlo mnoho let, vystřídalo se několik kněží, moje diagnóza se stabilizovala, ale na křížových cestách prožívám dodnes smíšené pocity.