úvahy, komentáře, glosy, recenze knih

Nemocní ve farnosti

Před dvěma roky k nám zavítal na Velikonoční pondělí otec biskup. V kostele mluvil o situaci po zmrtvýchvstání Krista, když se setkal se svými učedníky. Přestože to byla radostná událost, z učedníků vyzařovaly určité obavy a úzkost. Někteří exegeti to vysvětlují tím, že učedníci svého Pána předtím zradili a opustili a svého selhání si byli vědomi. Pak mluvil o opuštěných starých lidech v domovech důchodců. Je bolestné zůstat v utrpení úplně sám. O tom bohužel dost vím, protože mám za sebou několik vážných diagnóz prožitých v anonymitě velké farnosti.

Po mši se konala na faře beseda. Otec biskup se zeptal, kdo z přítomných působí jako dobrovolník v Charitě a navštěvuje nemocné. Vzápětí se zvedl les rukou. Všichni se usmívali, zářili a pan biskup také. Jenom já byla v šoku. Připadala jsem si v té chvíli, jako kdybych se někam hluboko propadla. Nedokázala jsem pochopit, kde se najednou vzalo tolik hodných, obětavých lidí. A co mých několik let prožitých v úzkostech a izolaci, aniž to farnost zaregistrovala? Nebo jsem to snad prožila jen ve fantazii?

Ono je snadné, když se biskup zeptá, kdo se věnuje nemocným, zatřepat nad hlavou rukou a těšit se byť několik vteřin z jeho obdivného pohledu. Mnohem těžší je ty nemocné opravdu navštěvovat a mluvit s nimi.

Netvrdím, že ti lidé nic nedělají, že se hlásili neoprávněně. Kladu si ale otázku o jejich profesionalitě. Ke komunikaci s nemocnými nestačí jen zbožnost, nadšení a dobrá vůle. Dotyčný musí mít také určité předpoklady, elementární znalosti a vysokou míru empatie.
Až se příště biskup zase zeptá, kdo se věnuje nemocným, nehlaste se prosím vás všichni.

Sdílet:

Zobrazeno 672×

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio