úvahy, komentáře, glosy, recenze knih

Lektorské pověření- schopnosti nebo církevní protekce?


Papež Benedikt XVI. se již mnohokrát vyjadřil kladně o duchovních schopnostech a poslání žen. O to více mě udivuje, že se v církvi stále řeší, zda je vhodné, aby ženy předčítaly od ambonu biblické texty. Přitom se nejedná o žádnou novinku zavedenou teprve 2. vatikánským koncilem nebo dokonce nějakou odchylku či zvrácenost, jak tvrdí některé tradičnější směry. V křesťanském starověku četly Písmo běžně ženy, děti a otroci, aby vynikl kontrast mezi evangeliem a ostatními částmi Bible.

Postupně nastala klerikalizace, kdy klerici začali přejímat služby, které neplynou z kněžského svěcení, ale autenticky vyjadřují kněžství celého Božího lidu. Konstituce o liturgii z r.1963 zdůrazňuje, že akolyté, lektoři, zpěváci, instrumentalisté konají nikoliv delegovanou, ale skutečnou a autentickou liturgickou službu, při níž jednají z moci křtu zástupně za Boží lid. Rozlišování mezi mužem a ženou v těchto případech znamená nesmyslnný anachronismus, plynoucí z "tradic" označovaných jako úctyhodné nebo dokonce apoštolské. Podle nich jsou ženy stále vnímané jako druhořadé a kulticky nečisté bytosti, mužům, zvláště klerikům, nebezpečné. Ve skutečnosti nejde o žádné tradice, ale jen obyčejné a uměle udržované předsudky.


Na začátku Písma stojí: "Bůh stvořil člověka k svému obrazu, jako muže a ženu je stvořil." Z Kristových slov i skutků jednoznačně vyplývá, že v rovině vztahů ke Kristu, ale také v účasti na životě a svatosti církve není mezi muži a ženami rozdíl. Vyjadřuje to proroctví Joelovo, které se o letnicích naplnilo: "Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat" (Joel 3,1). Zmrtvýchvstalý Kristus se setkal jako s první s Marii Magdalskou, kterou poslal hlásat radostnou zvěst apoštolům. Tak se stala apoštolkou apoštolů. Apoštol Petr píše: "Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, abyste hlásali mocné skutky" (1 Pt 2,9).


Na základě kánonu 230 muži laici s požadovanými vlohami mohou být pověřeni službou lektora trvale liturgickým obřadem, ženy pouze dočasně a bez obřadu, případně jim je dovoleno bez pověření "nahrazovat nedostatek služebníků". Znamená to tedy, že nejsou opravdovými služebnicemi, ale jen nějakými náhradnicemi bez vlastního poslání?


Do roku 1972 byl lektorát předstupněm kněžského svěcení a uděloval se pouze bohoslovcům, nikoliv laikům, ani mužům ani ženám. To bylo celkem logické, přijatelné a spravedlivé. Nyní lze lektorské pověření trvale udělit i ženatým nebo k manželství směřujícím mužům, kteří o kněžství vůbec neuvažují. Status řeholnic a zasvěcených žen činných ve farní pastoraci uvedený kánon neřeší. Tím se i ony dostaly pod úroveň ministrantů, kostelníků a ostatních mužů laiků. Kdo zná dějiny liturgie, ví, že abatyše, poustevnice, panny a vdovy zaujímaly ještě ve středověku v liturgii důležité funkce.


Podle jakých kritérií se toto pověření uděluje mi zůstává záhadou. Hlavním kritériem by měly být lektorské předpoklady, konkrétně znalost Písma, základy teologie, spirituality a liturgiky a kvalitní přednes. Protože, jak Konstituce o posvátné liturgii (Sacrosanctum Concilium) oprávněně připomíná: "Je třeba podněcovat srdečné a živé zalíbení ve svatém Písmu."


Nedokáži si však vysvětlit, jak je možné, že se zrovna v určitých lokalitách vyskytuje nápadně vysoká koncentrace nadaných a pověřených lektorů, zatímco v jiných oblastech o lektora (natož lektorku) s požadovanými vlohami nezavadíme, ani kdybychom chodili s lucernou za bílého dne.

 
Mám podezření, aspoň v některých případech, že hlavním kritériem jsou známosti ve vyšších církevních kruzích, konkrétně "být dobře zapsaný u určitého církevního představitele". Toto podezření sice nemohu doložit, ale doložit mohu, že u žen se s tímto pověřením velmi váhá. Stačí nějaká osobní chyba nebo povahový nedostatek (a kdo je nemá?), které se k církevnímu představenému dostanou nějakým náhodným kanálkem, případně vyslovení nějakého názoru, a žádost o pověření je smetena ze stolu. Skutečné schopnosti jdou stranou. Mnohem větší chyby a nedostatky mužů lektorů se velkoryse přehlíží, pokud se o jejich osobní, morální a duchovní profil vůbec někdo zajímá.


Existují církevní instituce, což také mohu doložit, které se nějakým váháním vůbec nezatěžují a opakovaně podaný dotaz prostě ignorují. To mě udivuje, protože u svých světských nadřízených jsem zvyklá, že na dotazy reagují. Asi to bude tím, že světští nadřízení umí ocenit pracovní výkonnost a odbornost zaměstnanců víc než církevní představitelé duchovní dary a hřivny svých věřících. Pěkně to vyjadřuje podobenství z evangelia o dětech světa, které jsou rozumnější než děti světla.


Tak nevím, jestli je úkolem církevních představitelů vyhledávat osobní chyby a povahové nedostatky nebo spíše nadání, hřivny a schopnosti v duchu Písma: "Plamen Ducha svatého nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte" (1 Te 5,19-20). Nedostatky a chyby by měli vyhledávat především u sebe. Nebo žádné nemají? Když pak tyto váhavé a nedůvěřivé církevní představitele vidím žehnat s úsměvem pětiletým komicky vyhlížejícím dívenkám navlečeným do ministrantských oblečků, tak už opravdu nechápu, o co komu vlastně jde a jaká pravidla nebo logika v této církvi platí.

 

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio