úvahy, komentáře, glosy, recenze knih

Ošklivme si zlo v každé podobě

Odpuštění není jednorázový akt, ale dlouhodobý proces s mnoha fázemi a krizemi, který vyžaduje nadpřirozenou milost. Ostatně ani ublížení nebývá jednorázovou věcí. Jeho následky mohou trvat delší dobu a mohou ovlivnit negativně i budoucnost, například nepravdivé nařčení, násilný čin, sexuální nebo jiné zneužívání, ale někdy stačí i banální pomluva. Odpuštění v případě těžkého provinění by se nemělo udílet automaticky a snadno, protože to by znamenalo bagatelizaci viny. Součástí procesu má být dialog mezi pachatelem a poškozeným, vzájemná výměna jejich stanovisek a pocitů.

Příkladem je biblický příběh Josefa prodaného bratry do Egypta. Když se po letech setkali, nepadl jim hned kolem krku, že jim odpouští, ale nejdřív je podrobil zkouškám. Z příběhu nelze vyčíst, jestli byl už od počátku rozhodnut jim odpustit, ale před odpuštěním jim to ještě "osladit", nebo zda prožíval nějaký vnitřní zápas a uvažoval třeba o odvetě.

Odpustit neznamená jen zapomenout, protože zapomenuté křivdy mohou kdykoli vyplout. Stačí změna situace nebo nějaká propaganda, jak se stalo například po rozpadu Jugoslávie. Josefovi bratři si byli této skutečnosti vědomi, proto není divu, že se jich po smrti otce zmocnila nejistota, jestli Josef svůj postoj nezmění.

Na katolickém webu Víra proběhl před několika lety zajímavý rozhovor s psychologem J. Křivohlavým na téma odpuštění. J. Křivohlavý nedoporučuje v případě závažného hříchu mlčenlivé odpuštění, ale viníkovi jasně sdělit, čím nás jeho jednání poškodilo. Ale pachatel už nemusí být v dosahu a ne každý je takovému rozhovoru přístupný. O tom vědí svoje manželé a jiní blízcí lidé. V těžších případech doporučuje psychoterapeutickou pomoc, ale ne každý žije v dosahu nějakého psychoterapeutického centra. Taková léčba je navíc časově a často i finančně náročná, takže to zase odnese oběť investující do léčby čas a peníze, zatímco pachatel je v pohodě, užívá si života a peníze naopak vydělává. Situaci zhoršuje, když poškozený pachatele potkává, vidí jeho sebejistotu, sebevědomí, spokojenost a ani stopu lítosti. Naopak se mu směje do očí, těší se společenské úctě, kterou oběť jeho vinou ztratila, a v očích lidí je tím spravedlivým.

Tak trochu vím, o čem to je. Před mnoha lety, když jsem vážně onemocněla, mě přizvali k redigování farního časopisu. Pozvání jsem ráda přijala, ale vzhledem k zdravotnímu stavu jsem nemohla přijít na společné jednání. Omluvila jsem se, uvedla důvod mé neúčasti a zdůraznila, že můj zájem trvá. Ale nikdo mě už nekontaktoval. Později jsem zjistila, že se redakce schází a pracuje beze mne. Nejdřív jsem usoudila, že na mě jen zapomněli, ale skutečnost byla horší. Po delší době se mi doneslo, že nějaká dobrá duše pohotově využila mé nepřítomnosti způsobené nemocí, aby redakční tým informovala o mých negativních vlastnostech. Upozornila, že komunikace se mnou je problematická a že bych mohla v redakci působit destruktivně. Není mi známo, z čeho vycházela, když jsme se nijak pravidelně nestýkaly. Tak ty druhé připravila o možnost udělat se mnou vlastní zkušenost a vytvořit si vlastní názor, mně uzavřela trvale přístup do této skupiny. Tento mně uzavřený okruh se navíc šířil díky početným příbuzenským kontaktům dotyčné osoby. Můj životní prostor již tak omezený v důsledku nemoci se naopak zmenšoval. Nejenže mi to ztížilo boj s vážnou nemocí, ale také návrat po stabilizaci zdravotního stavu. Ještě po letech jsem narážela na negativní reakce mně neznámých lidí, kteří měli na dotyčnou nějaké vazby.

Brzy jsem si uvědomila, že to neodpuštěním nevyřeším, ale snahu odpustit jsem prožívala jen jako mou soukromou záležitost odehrávající se mimo společenství, jehož se to týkalo. Zlo proti mně vyvolané se šířilo dál různými cestami, zatímco moje odpuštění směřovalo kamsi do prázdna a končilo v nicotě. Přístup kněží k poškozeným bývá všelijaký. Poškozeného člověka příliš neposlouchají, nesnaží se pochopit jeho situaci, vcítit se do jeho pocitů a bolesti. Začnou ho napomínat a vyzývat k odpuštění, vytýkají mu přehnanou kritičnost, kverulanství a nelásku k církvi. Neměli by napomínat spíše pachatele a stát na straně oběti? Pachatel může za těchto okolností ubližovat dál - nejen díky bezmoci postiženého, ale také proto, že z okolí necítí ani náznak odsouzení. Pro hříšníky a provinilé, jimiž se můžeme stát všichni, existuje svátost smíření. Kam se má obrátit někdo poškozený těžce cizím hříchem, kdo potřebuje vyslechnout a podržet? Farní obec by se měla takových lidí ujímat, nenechat je zmítat se v tom samotné. Zlo nepřestane existovat, když o něm mlčíme. Mlčením mu naopak dáváme prostor, aby se mohlo šířit, zpočátku nepozorovaně, až jednoho dne propukne viditelně a zasáhne další oběti. Medializace sexuálních skandálů v církvi je názorným příkladem.

Často slyšíme, že je třeba nenávidět hřích, ale hříšníka milovat, zatímco lidé mají sklon s hříchem nenávidět i hříšníka. Méně se upozorňuje na opačnou tendenci - když se snažíme milovat hříšníka, může se stát, že si zamilujeme jeho hřích. Třeba v tom smyslu, že ho začneme omlouvat, přehlížet, bagatelizovat. Tím se stáváme spolupachateli. V kriminalistice existuje pojem druhotná viktimizace, čímž se rozumí další poškozování obětí okolím. Sekulární společnost to už dávno pochopila - pro oběti trestných činů pracuje sdružení Bílý kruh bezpečí.

Milosrdenství k hříšníkům nelze zaměňovat se straněním pachatelům, jednat s nimi v rukavičkách, a na zdeptanou oběť vztyčovat ukazovák a házet na ni další břemena. Bible říká jasně: Ošklivte si zlo v každé podobě (1Te 5,22).

Autorka je zasvěcená panna, vystudovala farmacii a teologii, učí na Vyšší odborné zdravotnické škole.

Zobrazeno 1202×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio