úvahy, komentáře, glosy, recenze knih

Ohnivý proslov z kazatelny

12. 6. 2010 13:42
Rubrika: Pro Christnet | Štítky: kněží , komunikace , konverzace , laici , lide , vztahy

Aby kázajíce jiným sami nebyli zavrženi

Z kazatelny zazněl ohnivý proslov, abychom si všímali, že kolem nás žijí jiní lidé. Kdyby nám to ten kazatel nesdělil, asi bychom to dodnes nevěděli. Účastníci bohoslužeb jsou normální dospělí jedinci, kteří - pokud neztroskotali na opuštěném ostrově, nepracují jako hlídači majáku ani nejsou povolaní k poustevničení - žijí denně v interakci s okolím a jsou ponořeni do sekulárního prostředí hlouběji než kněží, kteří na toto téma káží. Nevím, jakou představu o každodenní pracovní náplni laiků má onen kazatel a jak si to představoval konkrétně - že po náročném pracovním dni budeme obíhat sousedy nebo běhat večer po ulici a kontaktovat náhodné chodce.Netvrdím, že i toto může být účinnou formou apoštolátu, pokud máme nadbytek volného času a minimum povinností.

Běžný zaměstnanec tráví na pracovišti 8 až 10 hodin denně, často si nosí práci i domů, k tomu si musí zvyšovat kvalifikaci, prohlubovat vzdělání, absolvovat povinná školení a zařizovat spoustu maličkostí nutných k životu. Pokud je někdo obdařen nějakým výjimečným talentem, potřebuje ho rozvíjet a pracovat na něm. Dále je nutné vyhradit si čas na odpočinek a regeneraci, jinak riskujeme syndrom vyhoření a ještě vážnější zdravotní problémy. Nikdo, ať už laik nebo klerik, nedisponuje nekonečnou zásobárnou sil a energie. Ani Kristus nebyl schopen všechny oběhnout, uspokojit, obšťastnit, obveselit. Každý si musí stanovit vlastní řád a priority podle své situace a možností - nemůže mu to organizovat někdo z kazatelny.

Nemohu si s tím, co je moje, dělat to, co chci? (Mt 20,15) Přestože kněží na rozdíl od zaměstnaných laiků mají na kontakty s lidmi prakticky celý den a mohou se volněji pohybovat, také oni si z časových důvodů regulují počet lidí, s nimiž se stýkají. Některé dokonce z komunikace vyloučí - možná z důvodu tzv. pastorační opatrnosti. Ale i věřící musí být opatrní, k tomu je ostatně vyzývá i Ježíš: Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky, buďte tedy opatrní jako hadi... Mějte se na pozoru před lidmi... (Mt 10,16-17). Také je mohou někteří lidé ohrozit, zvláště když žijí v prostředí pověstném kriminalitou. Pokud nepatří k několika prominentním farníkům, nemohou čekat, že zrovna farní úřad jim poskytne pomoc a péči v případě, že by se stali obětí trestného činu. Jiné je, když jsou někteří kněží natolik pastoračně opatrní, že se zachovají jako kněz a levita z podobenství o milosrdném Samaritánovi a odmítnou i člověka se smrtelnou diagnózou jen proto, že jsou jim jiní farníci osobně bližší nebo společensky přitažlivější. Komunikace s těžce nemocnými zábavná není. Pak by se ale měli zamyslet, než začnou ohnivě kázat na téma vztah k bližním, zda neuvalují na lidi břemena, jichž se sami ani prstem nedotknou (Mt 23,4), aby snad kázajíce jiným sami nebyli zavrženi (1Kor 9,27). 

 

Každý zaměstnaný laik středního větu řeší také otázku, jak zařadit do svého hektického pracovního dne modlitbu a elementární duchovní život. Bez modlitby a spojení s Bohem nejsme schopni lidem kolem nás nic nabídnout, ať už mluvíme nebo mlčíme. Také Ježíš vyhledával samotu a klid k rozhovoru s nebeským Otcem. Vztah k bližním se odvíjí od vztahu k Bohu, nikoliv od počtu společenských kontaktů a množství oslovených osob. Nevidím důvod komunikovat s každým, kdo projde kolem nebo stojí opodál. Většinou se jedná o prázdnou společenskou konverzaci a opakovaní bezduchých frází, ovšem s křesťanskou láskou to nemá příliš společného. Lidé si tímto způsobem doplňují energii a uspokojují zvědavost a touhu po novinkách, aby to pak roznesli patřičně přizdobené a překroucené do všech světových stran.

Z každého planého slova budete souzeni.

Někdo dokáže vychrlit během krátkého časového intervalu vodopád slov, který nemá ani hlavu ani patu a není k užitku ani lidem ani Bohu ani jemu samému. Nedá se to nazvat jinak než verbální průjem. Lze sloužit různými způsoby. Svět můžeme obohatit nejen slovy, ale i mlčením a prostou přítomností. Je čas mluvit i čas mlčet. Extraverti oběhnou desítky akcí a osloví velké množství lidí, zatímco introverti tíhnou k samotě, knihám, studiu a umění, dávají přednost několika hlubším vztahům než mnoha povrchním a zúčastňují se pouze takových společenských aktivit, které je vnitřně obohatí. Mezi svatými se vyskytovali jak extraverti, tak introverti. Dřív se zbožný člověk bál na někoho jen podívat, usmát se, pozdravit, aby ho kontakt s bližním neodvedl od Boha. Byl to samozřejmě extrém. Dnes převládají různé pseudocharismatické tendence mít od rána do večera pusu od ucha k uchu - často na úkor moudrosti, ochoty pomoci a umění naslouchat. Církev někdy připomíná jednu velkou pavlač, kde mlčení, ztišení, meditace, kontemplace a introspekce bývají pokládány za něco protikoncilního, podezřelého a patologického. Důsledkem je, že světu nic nedáváme, pouze reagujeme neuroticky a trpíme psychosomatickými a civilizačními chorobami jako většina sekulární společnosti.

 

Možná chtěl ten kazatel říct něco úplně jiného, ale pak to tedy měl jasně, konkrétně a srozumitelně vysvětlit. Problém je v tom, že kázání je v podstatě monolog - prostor pro dialog, sdílení zkušeností, výměnu názorů a zpětná vazba existují asi málokde.

Zobrazeno 1161×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio