úvahy, komentáře, glosy, recenze knih

O umírání a obrácení

12. 6. 2010 13:21

Žít neznamená jen podávat výkon
Kniha slovenské autorky líčí, jak se vyrovnávat s nemocí a umíráním

9.2.2007 Kateřina Tetivová 

 

Je to zároveň příběh obrácení. Nemocná Silvie byla sice katolička, avšak k Bohu měla tradiční a vlažný vztah. Po smrti matky u ní propukla schizofrenie, která se jí čas od času vracela. Když si o něco později nechala vyšetřit podezřelé mateřské znaménko, bylo už pozdě, rakovina se začala šířit. Následovala operace, chemoterapie, několik let klidu, potom recidiva a střídavé pobyty na psychiatrii a onkologii.

Na jaře roku 1999 měla za sebou druhou operaci. Autorku, která zrovna uvažovala o absolvování duchovních cvičení, zaskočila Silviina prosba zúčastnit se také. Měla oprávněné obavy, jestli to její přítelkyně zvládne psychicky, ale ještě víc se obávala, že přijde o vytoužené ticho, protože Silvie jistě bude chtít vést rozhovor, což se skutečně stalo. Silvie vyprávěla, že v době stabilizace zdravotního stavu na Boha ani nepomyslela, když však v souvislosti s recidivou pochopila, že je smrtelně nemocná, začala ho hledat. Mluvila také o přehmatech a chybách, jichž se dopustila, doprovázející však tušila, že mnohé vyplynulo z její psychické nemoci, což je velmi důležitý postřeh. Neinformovaní věřící mají tendenci ztotožňovat problémy psychicky nemocných s jejich morálními a duchovními nedostatky.

V létě musela Silvie opět do nemocnice, protože jí našli na plicích vodu. Když vypravěčka přišla na návštěvu, zjistila, že Silvii sekýruje starší spolupacientka. Přestože se Silvie kvůli různým vývodům a pytlíčkům na těle obtížně pohybovala, žádala po ní strohým tónem různé služby. Autorka upozorňuje na bezohlednost a sobectví některých starších lidí, kteří se odvolávají na pravidla slušného chování, podle nichž musí ten mladší vždy pomoci, a zneužívají někoho, kdo má mnohem horší zdravotní problémy.

Jednoho listopadového dne Silvie pozvala přítelkyni na návštěvu, během které jí věcně, bez emocí, ale i jaksi slavnostně oznámila, že se blíží její smrt, a poprosila ji o poslední služby.

Od prosince začala trpět nějakými podivnými psychickými stavy, které se v noci stupňovaly. Během ledna se jí přitížilo i fyzicky. Hospitalizace na onkologii, pravděpodobně již poslední, byla neodvratná. Autorka se rozhodla, že u ní noc před odchodem do nemocnice pobude. Byla to velmi dramatická noc, protože Silvie ji najednou nepoznávala a chovala se zmateně. Přišla k sobě až ráno. Potom následovalo dohadování s dispečerkou sanitek, která se dožadovala přesného čísla diagnózy. Před příjezdem sanitky začala Silvie probírat, jak se k ní i ti nejbližší lidé zachovali nepěkně, necitlivě a ziskuchtivě. Tak se s autorkou dostaly k tématu odpuštění, odpuštění, které lze jedině vymodlit.

Lékařka po převozu do nemocnice konstatovala, že noční projevy neměly nic společného s již stabilizovanou schizofrenií, ale že vznikly z nedokrvení mozku způsobeného pokročilými metastázami. Vypravěčka si v té chvíli uvědomila, jak neoprávněné je pohrdání psychicky nemocnými, kteří podle názorů mnohých nemají nárok na moudrou, odbornou, laskavou péči. Přitom to může postihnout kohokoliv - stačí, když se nějaká infekce nebo virus dotknou mozku. Nikdo z nás by si v takové situaci jistě nepřál být odsunut na okraj, stát se předmětem pohrdání a mít nějakou nedbalou péči.

Poslední dny trávila Silvie v nemocnici pro dlouhodobě nemocné a umírající, kde převažovali starší lidé. Někteří nesli svůj kříž statečně, jiní dělali scény a pokoušeli se zneužívat personál. Umění přijmout vlastní nemohoucnost, nemoc a utrpení zřejmě záleží na celkovém způsobu života. Autorku překvapilo, kolik nepřipravených tam viděla. Silvie, která se na odchod ze světa pečlivě připravovala, nakonec zemřela odevzdaná do Božího milosrdenství, jež objevila právě díky pokročilé nemoci. Vypravěčka vzpomíná, jak si Silvie ještě doma posteskla: "Co bych za to dala, kdybych mohla jít ještě jednou do kostela." V té chvíli ji napadlo, kolik lidí už není schopno vycházet, touží po posile a povzbuzení, ale dostává se ho jen některým a minimálně. Zamýšlí se nad významem Eucharistie, zvláště v případě těžce nemocných. Příběh je protkaný spontánními úvahami a postřehy, vyjádřenými jen několika větami, přesto jdoucími do překvapivé duchovní hloubky. Autorka se zamýšlí nad vnějšími projevy lásky a naším postojem vůči těm, kdo námi pohrdají. Není třeba vrhat se jim hned kolem krku, stačí připravenost a otevřenost srdce. Jako klasický příklad uvádí mentálně postižené děti, které dokážou být spontánní a milující, jindy však reagují zlostně a nenávistně. Tím nás učí pravé lásce jako aktu vůle: "Protože jsi, chci tě milovat v každodenním obnovování trpělivosti, důvěře, odpouštění." Hlavní poselství knihy zní, že doprovázení nemocných neznamená něco jim přinést, prohodit pár slov a zase běžet, ale zůstat a sdílet. A žít neznamená jen podávat výkon, ale jednoduše být.

Článek byl vydán u příležitosti dne nemocných. Autorka pracuje jako pedagog na střední zdravotnické škole.

Zobrazeno 1060×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio