O odpuštění

Odpouštění je rozhodnutí rozumu a vůle

Jistý kněz měl ve zvyku opakovat mi při svátosti smíření nebo duchovním rozhovoru monotónně a mechanicky větu: „Tak jim to odpusťte.“ Obvykle se jednalo o nějaký problém s bližními. Že jim to mám odpustit, to mi bylo jasné i bez něho a snažila jsem se k tomu propracovat. Avšak tato neustále opakovaná, monotónně a mechanicky vyslovovaná věta mě dráždila a moje úsilí o odpouštění spíš komplikovala, protože jsem se musela ještě navíc vyrovnat s negativní emocí, kterou ve mně vyvolala. Ne vždy se jednalo o nějaké vážné provinění vyžadující odpuštění. Častěji šlo o drobná mezilidská nedorozumění, o nichž jsem se potřebovala poradit nebo se jen svěřit. Bylo zřejmé, že mě ten kněz vůbec neposlouchá, nesnaží se do situace proniknout a rozlišit stupeň závažnosti. Rozhodně nemluvil jako „ten, kdo má moc“.

Odpuštění chápané všeobecně znamená vědomé a dobrovolné zrušení závazku, dluhu či povinnosti oprávněnou stranou straně povinné. Oprávněnou stranou bývá oběť, postižený, poškozený, různě zraněný a ukřivděný člověk, povinnou stranu představuje viník, dlužník, pachatel, útočník. České slovo od-pustit – podobně jako pro-pustit – je odvozeno od slovesa pustit, pouštět. Vyvolává to představu pouta nebo vazby, kterou oprávněná osoba „pouští z ruky" a uvolňuje tak osobu povinnou. Řecké af-iémi i latinské re-mittere znamená doslova od-pustit, zbavit se něčeho. Podobnou souvislost vyjadřuje latinské ab-solvere a řecké apo-lyó: rozvázat nebo odvázat. Německé ver-geben souvisí s geben, což znamená dávat, stejně jako anglické to for-give a francouzské par-donner. Vyjadřují, že se oprávněná osoba vzdává svého práva.

Odpuštění není jen duchovní, morální a teologický pojem, ale zasahuje i do jiných oborů jako psychologie, psychosomatika, sociologie, filozofie, etika, právo, soudnictví, je také vděčným námětem pro spisovatele. Tématem odpuštění se zabývají všechna náboženství, ale v křesťanství má ústřední místo, stalo se dokonce součástí jeho hlavní modlitby. O odpuštění píšou často tito autoři: J. Augustyn "Křivda, odpuštění, smíření", A. Grün "Škola odpuštění", u nás Prof. Jaro Křivohlavý.

Odpouštějte a bude vám odpuštěno (Lk 6,37). Jiné řešení než odpuštění neexistuje. Občas slyšíme, a to i od zbožných lidí: "Tohle už nelze odpustit, tohle mu neodpustím!" Kdo se však takto zasekne, přibere si ke svému ublížení nové břemeno, poškozuje se zdravotně a hrozí riziko, že začne také ubližovat. 

Ale jediný Ježíš, který se modlil na kříži Otče odpusť jim, neboť nevědí co činí, může žádat lidi, aby si odpouštěli. My ostatní nemáme právo druhého do odpuštění nutit nebo tlačit, posuzovat kriticky míru jeho odpuštění či neodpuštění, nebo mu dokonce vyčítat, že neodpustil, že cítí smutek, hněv, zklamání. Když někdo vážně poškodí nás nebo naši rodinu, prožíváme stejné emoce. Postižený se musí k odpuštění rozhodnout svobodně a dobrovolně, nikoliv na povel nebo vztyčený ukazovák. Odpuštění je vnitřní proces, který nelze nadiktovat zvenčí. Někdo k němu dozrává déle, některé vážnější případy vyžadují odbornou pomoc. Nejsme od toho, abychom tento proces urychlovali. Naším úkolem je postiženého s pochopením vyslechnout, vcítit se do jeho situace, povzbudit ho, dát mu najevo, že jsme na jeho straně, doprovázet ho modlitbou. 

Kdysi jsem se obrátila na P. Ladislava Kubíčka, katolického kněze s pověstí svatosti, před několika roky zavražděného, s tím, že se mi ještě po letech vybavují intenzívní vzpomínky na různé křivdy a negativní emoce vůči lidem, kteří je spáchali. P. Kubíček to k mému překvapení nazval výhodou. Vždyť právě proto, že se mi vybavují, je mohu odevzdávat Bohu v modlitbě.

Poškozený a zraněný člověk má tendenci kroužit kolem sebe dvojnásobně. Jednak tím, že se trápí minulostí a topí se v negativních pocitech, ale také tím, že si svůj vnitřní stav vyčítá. Následuje pocit viny a sebeobviňování. Tak obviňuje nejdřív druhé, potom zase sebe a pořád dokola. Stává se jejich i vlastním soudcem, soudí nakonec dvakrát. Nesuď, nebo budeš souzen! Tyto vzpomínky a zranění se však mohou stát naopak příležitostí k setkání s Bohem a modlitbou za nepřátele. V takové chvíli se emoce, stavy a pocity obvykle rozplynou a zlo našich bližních, ale i zlo ukryté v nás se promění v dobro. Jozef Egyptský řekl svým bratrům: Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro (Gn 50,19).

Mezi neodpuštěním, neúplným odpuštěním a nezvládnutou emocionální stránkou nemusí být vždy zřetelná hranice. Absolutně odpouštět umí a může jen Bůh. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna (Iz 1,18-19). Naše odpouštění bude probíhat v čase a budou ho provázet různé nedokonalosti a nedostatky. Asi nemá smysl se takto pozorovat a analyzovat. Můžeme si prostě říci, že jsme se rozhodli odpustit v rozumu a vůli. Pocity nebo emoce, které nás mohou obtěžovat, stačí odevzdávat Bohu.

Autorka je doktorka farmacie a magistra teologie, učí na Vyšší odborné zdravotnické škole