O nemoci, depresi, bolesti

Podání číše studené vody jednomu z nepatrných
Reakce na článek Romana Kultána "Proč se nebojíme pondělků?"

Odmalička jsem trpěla prapodivnými stavy, s nimiž jsem si nevěděla rady a které mi znemožňovaly normální existenci. Každý den pro mě představoval boj o přežití a neúnosné břemeno. Ale i takto omezeného života jsem se držela zuby nehty v naději, že se to někdy změní. Jednou mě postihly jako blesk z nebe bolesti neuvěřitelné intenzity. Náhle jsem plula v oceánu nekonečné bolesti, z něhož jsem se střídavě vynořovala a zase do něj ponořovala. Během krátkého momentu jsem se proměnila v kus hadru. Vybavila se mi slova žalmu: "Jsem jenom červ, ne člověk." V nemocnici mi nakonec diagnostikovali ledvinový kamínek a ujistili mě, že brzy vyjde, pokud se už tak nestalo. Záchvaty se však v průběhu několika dní opakovaly, už ani opiáty nezabíraly. Moje martýrium skončilo na operačním sále. Přestože se mám hodně ráda a obecně považuji sebevraždu i eutanasii za zlo v řádu nadpřirozeném i přirozeném, nedokážu posoudit, jak bych reagovala, kdyby tyto intenzivní bolesti měly pokračovat. Když svatá Terezie z Lisieux umírala na tuberkulózu, upozorňovala, že není prozíravé nechávat u lůžek lidí trpících nesnesitelnými bolestmi nějaké jedovaté léky. Člověk takto zasažený prožívá vlastní tělo i vlastní já, což v té chvíli splývá v jedno, jako beztvaré, rozmačkané, rozdrcené. Jako kdyby spadl do lisu. Duševní život z něho uniká jako vzduch z prasklého balónku, hmota vítězí nad duchem. V takové chvíli nikdo není schopen meditovat o posvátnosti života. Přeje si pouze jedno - utéci před bolestí třeba i do nicoty, prázdnoty a neexistence.

Jiným problémem je klinická deprese, nazývaná "zabijákem 21.století". Slovo deprese a "depka" se v běžném životě nadužívá a zneužívá při každé sebemenší rozladě a smutku. Smutek je přirozenou reakcí na nějakou ztrátu, nebrání člověku normálně fungovat a postupně odeznívá. Deprese se na svou oběť doslova vrhne, nebo se vkrade plíživě jako zloděj zadním vchodem, načež ochromí celý organismus. Postižený se z toho nedostane, ani vlastními silami ani vůlí ani modlitbou nebo meditací. V mozku se náhle spustí škodlivý program, který může dohnat až k sebevražednému pokusu. Lze to přirovnat k napadení počítačového programu virem. V takové situaci jen bezmocně hledíme, jak se nám ničí důležité soubory, můžeme nanejvýš přivolat odborníka. Jestliže diabetikovi stoupne hladina cukru, nesnaží se ovlivnit stav vůlí, ale aplikuje si inzulín. U klinické deprese zatím není uspokojivě vysvětleno, do jaké míry za ni může narušená neurobiochemická rovnováha a do jaké míry negativní postoje nebo životní krize.

Nemocný je jakoby obklopen zdí, která ho však nechrání, spíše naopak. Příjemné vjemy zůstávají venku, zatímco nepříjemné pronikají dovnitř ve znásobené intenzitě. Úzkost odvozujeme od přídavného jména úzký, zúžený a depresi od přídavného jména stlačený. Člověk zakouší zúženost a uzavřenost osobního prostoru, dusí se, což se na fyzické rovině projevuje nemocemi dýchacího ústrojí, například astmatem. V takovém stavu nedokáže vnímat, co je venku - různé možnosti, cesty, řešení. V boji o udržení biologické existence není schopen udržovat vztahy, natož navazovat nové. Komplikace v osobním a profesním životě na sebe nedají čekat. Nejhorší je deprese nerozpoznaná, nediagnostikovaná a neléčená, kdy dotyčný denně zápasí s neznámým nepřítelem bez tváře a bez jména.

Je mi líto, že v mnoha zbožných kruzích právě o těchto věcech panují zmatené představy nebo totální nevědomost. Nepoučení a neinformovaní věřící vztyčují ukazovák a postiženým vytýkají nekvalitní duchovní život, dokonce i údajné morální poklesky. Kněží a zpovědníci neakceptují, že jde o klinický stav, a doporučují víc modlitby. Co však znamená víc modlitby? Že se budeme modlit o hodinu déle, nebo přidáme deset Otčenášů a Zdrávasů? Dnešní zaměstnaný člověk uprostřed nesplněných úkolů a termínů má velmi omezený časový prostor nepostačující ani k regeneraci, zvláště když se přidají zdravotní problémy. Není v jeho možnostech hromadit ještě navíc duchovní výkony. Pokud však někdo říká, že se kvůli vysokému pracovnímu tempu nemůže modlit vůbec, stojí na okraji propasti. Pravidelný kontakt s Bohem je třeba zařadit do každodenního hektického tempa, nikoliv však zvyšováním počtu modliteb nebo prodlužováním modlitebního času, spíše prohloubením vztahu k Bohu a hledáním různých příležitostí. Autor předchozího článku správně upozorňuje, že bychom měli víc sledovat své okolí, protože právě osamělost a izolace může být důvodem k sebevraždě. Bohužel i v křesťanském prostředí platí, že sytý hladovému nevěří. Každý z nás jistě prožil, co to je, když se potřeboval v těžké životní krizi někomu svěřit a druhý poslouchal "jedním uchem dovnitř, druhým ven". Mnozí vůbec nerozlišují, jestli se člověk nachází v situaci mimořádné nouze, nebo jen nese běžný každodenní kříž. Nevěřící tento rozlišovací instinkt kupodivu mívají rozvinutější. Netroufám si analyzovat důvody, proč tomu tak je. Také Písmo si všímá této zvláštnosti zmínkou o "dětech světa, které jsou prozíravější než děti světla". Kdosi mi jednou řekl, že lidé chápou obtížně právě mimořádné situace. Je-li však člověk normální a vyrovnaný, nezatěžuje své okolí nějakými běžnými trampotami. Potom se však naskýtá otázka, co lidé vlastně chápou.

Modlitba, duchovní život, ale i láska k bližním nespočívá v hromadění výkonů a dobrých skutků. Nikdo nemůže obíhat denně desítky nemocných a trpících, zvláště když má zaměstnání a rodinu. Spíše jde o to, jak jednáme s těmi, které zrovna potkáme a s nimiž mluvíme. Ne vždy můžeme nabídnout konkrétní pomoc, ani Kristus nepomohl všem. Někdy však stačí pozorné vyslechnutí a několik povzbudivých slov. Bible to nazývá "podáním číše studené vody jednomu z nepatrných".

Autorka vystudovala farmacii a teologii, v současnosti učí na Vyšší odborné zdravotnické škole.