úvahy, komentáře, glosy, recenze knih

Láska v (k) církvi

12. 6. 2010 12:54

Volná úvaha k článku Vděčnost (v) církvi od J. Baroše

Ráda bych komentovala článek, který vyšel nedávno v Magazínu ChristNet.cz. Mám podobné zkušenosti jako autor Jiří Baroš. Jako konvertitka pocházím ze sekulárního prostředí a nadále v něm žiji. Mohu tedy porovnávat obě prostředí, církevní i světské. Od své konverze před 25 lety jsem pobývala na různých místech a prošla několika společenstvími. Moje členství v těchto společenstvích většinou ukončila vážná nemoc, což také o něčem svědčí. Ale o tom jsem psala už jinde.

Souhlasím s autorem, že některá církevní společenství mají k obrazu Nejsvětější Trojice nejen daleko, ale nesplňují ani přirozená kritéria. Za velmi závažný považuji postřeh, že tam, kde chybí sdílení, chybí také svědectví. Sdílení je přirozená lidská potřeba, svědectví se týká nadpřirozeného života, ale zprostředkovat je druhým lze pouze pomocí sdílení. Bez sdílení se naše svědectví k nikomu a nikam nedostane. Jak již upozornil sv. Tomáš Akvinský: "Milost vyžaduje přirozenost."

Autor článku uvedl, že mu pomohla zkušenost přátelství s kněžími. Obávám se, že toto není systémové řešení. Přátelství nabídnuté několika jedincům může zlepšit jejich subjektivní pocit nebo osobní situaci, ale celkovou změnu do církve nevnese. Kněží nemohou nabízet přátelství desítkám a stovkám lidem kolem sebe, ale měli by být nějakým způsobem otevřeni a vytvářet vhodné prostředí a zázemí pro setkávání a vzájemné poznávání věřících. Mnoho cenných inspirací poskytuje kniha amerického pastora Ricka Warrena - Cílevědomá církev, o níž jsem napsala recenzi.

Kdysi mě na jednom setkání laiků zaujal postřeh jednoho účastníka. Líčil případ řeholního kněze působícího v jeho farnosti, který z nějakého důvodu nekomunikoval s farníky, ti ho neměli rádi a mluvili o něm špatně. Na bližší detaily případu si už nevzpomínám. Jsem si vědoma, že negativní obraz o někom může vzniknout snadno. Stačí, když dva tři lidé, kterým dotyčný v něčem nesedne, vypustí do okolí několik subjektivních postřehů. Popsaný případ měl ale pokračování. Účastník setkání nám sdělil, že se mu naskytla možnost onoho kněze blíže poznat, začal k němu docházet za účelem duchovního vedení a zjistil, že ten kněz je úplně jiný. Snažil se o jeho kvalitách přesvědčit ostatní, ale neuspěl. Lidé o něm mluvili špatně dál.

Tenkrát mě napadlo několik otázek. Pokud byl ten kněz opravdu jiný a lepší, jak je možné, že to objevil pouze jediný farník? Udělal ten kněz něco pro to, aby se o jeho kvalitách dozvěděli také ostatní? Proč otevřel svoje nitro jen jednomu člověku a před ostatními své dobré stránky skrýval? Z čeho ti lidé měli poznat, že kněz, který s nimi nemluví, vyhýbá se jim a mračí se na ně, je ve skutečnosti skvělý člověk, který si zaslouží respekt? Takové nadprůměrné poznávací schopnosti nelze od lidí čekat.

Předpokladem křesťanské, ale i přirozené lásky je vzájemný dialog a poznávání. Někteří kněží ale komunikují jen s úzkým okruhem, s několika ministranty a kostelníky, ostatní vnímají jako anonymní kostelní dav. Ochotně a pravidelně poskytují svátostnou službu, ale sebemenším pokusem o dialog bývají zaskočeni. Někteří prostě řeknou, že o tom či onom se s tím či oním bavit nebudou. Laik zvyklý na pracovišti normálně komunikovat a řešit provozní záležitosti na jednáních a poradách bývá zaskočen ještě víc.

Ve farnosti, kam občas jezdím, mě několikrát požádali o službu, kterou ve své farnosti konám pravidelně. Proto jsem ráda vyhověla. O něco později jsem se rozhodla nabídnout i zde pravidelnou spolupráci. Ale dopustila jsem se chyby, že jsem si dovolila upozornit na určité nedostatky. Bylo mi řečeno, že o další spolupráci zájem není. Zájem nebyl ani o další komunikaci. Kněz, který mě o pomoc původně požádal, mě od té chvíle přehlížel, jako kdybych přestala existovat. Tak jsem mu napsala, co si o jeho přístupu myslím. Dosud nekomunikující a nereagující adresát tentokrát odpověděl rychle - že se za mě modlí a odevzdává mě Panně Marii, aby mě naučila lásce k církvi.

Nevím, co si myslet o lidech, kteří se za někoho horlivě a zbožně modlí, navíc to okázale zdůrazňují, ale komunikovat s dotyčným zásadně odmítají. Onen pan farář by mě možná o lásce k církvi poučil mnohem účinněji rozhovorem a snahou hledat řešení než přezíráním a odvoláváním se na Pannu Marii. Mohli jsme najít řešení prospěšné pro celou farnost, tímto postupem však nedosáhl ničeho, ani v duchovní ani v praktické rovině. Spor neměl vítěze na žádné straně.

Kdysi jsem byla členkou jednoho sekulárního institutu, což je společnost zasvěcených žen žijících ve světě. Sestra pověřená mou formací mi dělala častá kázání o lásce k bližním, přitom se mračila, zvyšovala hlas, reagovala nelaskavě, normální dialog odmítala. Nedošlo jí, že víc než kázáním o lásce pronášeným nevlídně by mě o ní poučila jejím uskutečňováním v opravdovém lidském a křesťanském vztahu.

Není možné naučit lásce člověka, kterého nemilujeme. Lásce lze naučit jedině láskou. A už vůbec nelze očekávat efekt, když o lásce kážeme nevlídně, nelaskavě a se vztyčeným ukazovákem. "Kdybych mluvil jazyky lidskými, andělskými..." Je jistě užitečné prosit Pána Ježíše o pomoc nebo Pannu Marii o přímluvu, ale Pán Ježíš ani Panna Maria nebudou prožívat naše vztahy místo nás. O jejich uskutečnění se musíme snažit my.

Zobrazeno 933×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio